„Už je ti líp, Harry?“ zeptala se Hermiona dalšího rána, když se Harry ještě napůl spící vpotácel do společenské místnosti.
„Jo,“ odpověděl. „Jsem trochu unavený, ale fajn.“
Hermiona se na to usmála. „Skvělý, měli jsme o tebe hroznou starost. Nikdo nám nechtěl říct, co se děje, a po tom mém kouzle – mysleli jsme, že něco Voldemort –„
„Bylo to – bylo to něco kvůli lektvarům,“ řekl Harry rychle a neklidně si poposedl. Hermiona by Draca zabila za to, co se doopravdy stalo. „Byl jsem nepořádný a dostalo se mi to na ruce.“
Zamračila se. „Ale Harry, co –„
„Nechci o tom vlastně mluvit,“ přerušil ji Harry s úsměvem, aby jí neublížil. „Nechci na to vzpomínat. Bylo to – fakt hrozný.“
Hermiona ho poklepala po rameni a řekla mírně: „Samozřejmě, Harry. Jen jsem ráda, že jsi v pořádku.“ Nechala konverzaci přejít na jiné téma, ale stále se tvářila dost podezřívavě.
Společně došli do Velké síně na snídani. Ginny byla toho dne jako na jehlách a neobvykle tichá.
Při cestě na vyučování se Pansy prodrala davem a zvolala: „Rone!“, který se na to otočil a široce se na ni usmál. Pansy ho objala kolem krku a políbila, zatímco všichni ostatní se drali do svých tříd. Jak ale Pansy zastavila Rona, vyvedla tím hned vedle stojícího Harryho z rovnováhy a postrčila ho směrem k Ginny.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ji neslyšně, a chytil ji za zápěstí, aby nespadla. Než se mohl odtáhnout, někdo na něj zezadu promluvil.
„Pottere.“ Hlas byl velmi tichý, a Harry se podivil, že ho slyšel přes všechen ten hluk, ale stejně se i s Ginny za ním otočil. Byl to Draco a jeho oči chvilku prodlévaly na Harryho tváři, než sklouzly k jeho ruce, kterou Ginny ještě stále držela. Jeho úsměv byl ledový a sarkastický. „Roztomilé.“
„Nech nás na pokoji, Malfoyi,“ vykřikla Ginny.
Pansy a Ron se stále líbali a Harry nemohl uniknout, aniž by tam nechal Ginny Dracovi napospas, ačkoli by si to moc přál. „Co, vy dva jste teď „spolu“?“ zavrčel Draco nenávistně.
Harry otevřel pusu, aby to popřel, ale Ginny odpověděla dřív než on. „Do toho ti nic není!“
Draco se zasmál. „Nemysli si, že mi na tom záleží, Weasleyová. Nevím, co mě šokovalo víc, jestli to, že Potter klesl na tvoji úroveň, nebo to, že někdo tak frigidní jako ty mu dovolí držet tě za ruku.“
Harry se málem zasmál, což by byla katastrofa. Místo toho se přemohl, hlavně kvůli Ginny, které bylo do pláče. Řekl tiše: „To není nutné, Malfoyi.“
Tentokrát, když se na něj Draco podíval, to nebyl chladný pohled. Přímo vibroval zlostí. „Já si myslím, že je to velmi nutné,“ odsekl a prošel kolem nich.
Harry vzdáleně zaslechl Pansy říkat „Sejdeme se na obědě,“ než odběhla za Dracem na hodinu lektvarů.
„Nelíbí se mi,“ zavrčela Ginny. Stále se držela Harryho za ruku, a Harry jí ani neodpověděl. Vytrhl se jí i za cenu ublíženého pohledu, který na něj vrhla.
***
Byl zuřivý, ale nevěděl proč.
Koho se snažíš ošálit? Vždyť víš, že jsi vzteky bez sebe. Ale Draco se tím nechtěl zabývat. Bylo to totiž hloupé, ztráta času... Nebylo to správné.
Hodil další kámen na čerstvou ledovou pokrývku jezera, a vyrval jím kus ledu, který se ve slunečním světle třpytil jako sklo. Ponuře se pro sebe usmál, a hledal ve sněhu další kámen.
Zatáhl první hodinu. Prostě se mu nechtělo jít. Byl tak naštvaný – Snape se s tím bude prostě muset vyrovnat. Ne že by Draco potřeboval chodit na hodiny. Věděl všechno, co potřeboval vědět – no, kromě toho, že Hltounův Inkoust byl jedovatý. Ale to už teď věděl taky.
Další kámen odskočil od ledu, a jeho tříštivý zvuk rozřízl ticho, které u jezera bylo.
Pořád ještě házel kameny, když se za ním ozvaly lidské kroky. Věděl, kdo to je, ani se nemusel otáčet.
„Neměl bys tu být,“ řekl Draco tiše. „Jsi ještě oslabený.“
Harry nejdřív neodpověděl. Když promluvil, nemělo to nic společného s jeho nemocí. „Nebyl jsi na lektvarech.“
„Nebyl.“
„Myslel jsem, že budeš třeba u našeho stromu.“
Draco se konečně ohlédl, odhrnul si vlasy z očí a trochu se pousmál. „Proč sis to myslel?“
Harry pokrčil rameny. „Nevím. Ale slyšel jsem kameny, jak naráží na led.“ Draco neodpověděl.
„Je to zvláštní,“ řekl Harry, aby prolomil ticho. „Nepamatuju si, že by kdy jezero zamrzlo.“
„Zamrzá každou zimu,“ řekl Draco. „Chobotnice ho každou noc rozbíjí, krátce před svítáním. Slyšíme to ze zmijozelského podzemí. Praská to jako kosti.“
Ticho. Harry si povzdechl. „Draco.“
„Co?“ odsekl Draco.
„Co se děje? Nerozumím tomu.“
„Nechci o tom mluvit.“
„Ty – ty žárlíš?“
Draco nevěřícně otevřel oči a posměšně se zasmál. Zaznělo to trochu nejistě. „Kvůli čemu?“
„Já nevím. Ale dneska ráno mě jen popadla za ruku. Vrazil jsem do ní, to je vše. Nechodíme spolu ani nic,“ odpověděl Harry. Otřel sníh z jednoho balvanu a ztěžka se na něj posadil. „A ty ses s ní líbal. Možná se ti líbí, jak to mám vědět?“
Jednu kratičkou sekundu se Dracovi zdálo, že bude plakat. Ne protože byl smutný nebo něco. Protože Harry tomu vůbec nerozuměl, že to bylo až směšné. Už jenom nápad, že by se mu kdy mohla líbit Ginny Weasleyová –
Místo toho se hystericky začal smát.
„Co?“
Když se trochu uklidnil, Draco jen řekl: „Prostě na to zapomeneme, jo?“ Potom se znovu podíval na Harryho, který se tvářil velmi zmateně, a začal se smát znovu.
„Dobře,“ souhlasil Harry, ačkoli se Draco smál moc nahlas, než aby to slyšel. Harry ani nevěděl, na cože to mají zapomenout. Bál se, že už to způlky zapomněl sám od sebe. Nebo že to bylo něco z jeho horečnatých snů. „Budeš mi ještě pomáhat s lektvary?“ zeptal se po chvilce.
Draco na něj pohlédl zpod přivřených víček. „Nemám nic lepšího na práci,“ odpověděl s velmi pobaveným úsměvem.
...
(Katy, 27. 4. 2011 20:34)