Pokračovali ve společné práci a Harry se začal na ty hodiny víc a víc těšit, protože mu pomáhaly uniknout od Ginny. Koneckonců se zdálo, že od toho dne po snídani si Ginny vzala jeho odmítnutí k srdci a pozorovala ho s vyčítavým, uslzeným pohledem, kdykoli ho potkala. Bylo to k zbláznění. Ron měl pro něj zjevně už taky jen opovržlivé pohledy.
Byla půlka listopadu a zima držela Bradavice pevně v ledovém krunýři, který bude trvat až do dalšího jara. Což mimo jiné znamenalo, že bylo méně míst, kam se Harry mohl schovat. Nemohl trávit hodiny venku sám na mraze a uvnitř hradu ho vždycky někdo našel. Stále více se uchyloval do věže a pracoval na svém eseji až do pozdních večerních hodin. Draco zjistil, že kdykoli chtěl najít Harryho, musel se jen podívat do Jižní věže a bylo prakticky jisté, že ho tam najde.
Strávil tam s ním celé hodiny vysvětlováním věcí, kterým Harry nerozuměl a učením ho čehokoliv, co dle jeho názoru mělo být obsaženo v Harryho eseji.
Večer před odevzdáním se šel Draco podívat do věže, očekávaje že najde Harryho pohrouženého do psaní. Když vstoupil do místnosti, myslel si nejprve, že je prázdná. Jeho poznámkový sešit s lektvary, který měl Harry půjčený, ležel otevřený na zemi a vítr z otevřeného okna listoval jeho stránkami.
„Harry?“ zavolal Draco a přistoupil k oknu. Opatrně vystrčil hlavu ven, podíval se nejdřív dolů a napůl se bál, že Harry skočil. Ale neskočil a Draco se chystal vrátit dovnitř, když na něj Harry zavolal odněkud seshora. Draco vzhlédl. „Ty jsi na střeše!“ zakřičel na něj.
Harry se zazubil. „Já vím. Je to tu krásný.“
„Neměl bys pracovat?“
„Už jsem všechno prošel dvakrát, nemám už co psát. Do toho eseje se snad ani víc nacpat nedá, než tam už mám.“
„Takže jsi vyšplhal na střechu věže.“
„Jo. Je tu nádherně,“ opakoval Harry. „Pojď nahoru.“
„No to ne. Já na střechy prostě nelezu. Výšky. Nene.“
Harry se na něj překvapeně podíval. „Draco Malfoy a bojí se výšek? Děláš si legraci. Jsi chytač, Draco. Létáš na koštěti.“
„Přesně, ale to můžu ovládat. Nemůžu ale ovládat střechy!“ Dracovi bylo trochu špatně už jenom z toho, že stál u okna. „Myslím, že to je zmijozelský rys. Proto jsou naše ložnice v podzemí.“
Harry se zasmál a natáhl k němu ruku. „Bude to v pohodě, nenechám tě spadnout. Tak pojď. Vylez na římsu, chyť se mě za ruku a já tě vytáhnu. Když to mohli udělat Ron a Pansy, tak můžeš i ty. Ona je koneckonců taky ze Zmijozelu.“
„Neřekl jsem, že to nemůžu udělat,“ odsekl Draco. „Řekl jsem, že nebudu.“ Proti svým slovům a svému nejlepšímu úsudku ignoruje své třesoucí se ruce se vyhoupl na okenní římsu, až se mu nohy kinklaly vysoko nad zemí.
Nedíval se dolů, natáhl se a chytil Harryho za ruku. „Neboj se,“ řekl Harry ležérně, zatímco se pochechtával. „Když sklouzneš, chytím tě pomocí levitačního kouzla dřív než se dotkneš země.“
„Když sklouznu?“ vykřikl Draco, a o půl sekundy později ho Harry švihem vytáhl nahoru na střechu, dokud neseděl na chladném, drsném povrchu vedle Harryho.
Draco ztěžka dýchal, Harry se na něho jen usmíval. „Nebylo tak těžké, ne? A je to tu pěkné, říkal jsem ti to.“
Viděli daleko ve všech směrech, stříbrné měsíční světlo se odráželo od sněhu a mizelo v temnotě lesa, všechno ostatní bylo velmi tiché, utlumené. „To je,“ souhlasil neochotně Draco.
„Takhle utekli Ron a Pansy z věže,“ řekl mu Harrry. „Spustili se tam na tu zeď a přešli k oknu, kde jsme je viděli projít dovnitř.“
Chvíli bylo ticho, jak se Draco rozhlížel kolem sebe, teď až podivně klidný, i když byl tak vysoko nad zemí. Byl ale vedle Harryho, a to mu nějak dodávalo pocit bezpečí. Jako kdyby měl Harry opravdu čas ho chytit, než by se rozplácl o zem.
Harry pozoroval Dracův výraz v měsíčním svitu, jehož stříbrné světlo ještě zvýraznilo jeho světlé vlasy a jeho mladistvou, hladkou tvář. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak je tohle všechno zvláštní?“ zeptal se nakonec.
Draco se pousmál. „Každou chvíli. Není to správné.“
„Není, co?“ zeptal se Harry potichu, zatímco třel rukávy o sebe. Třásl se zimou.
Draco se na něj podíval a pokrčil rameny. Opět nastalo ticho a Harry se z té pozornosti sám od sebe usmál a taky pokrčil rameny. Nakonec si položil hlavu na kolena, která si přitáhl k hrudi. Jeho dech mu zamlžoval brýle a byla mu opravdu zima, ale za nic na světě nevěděl o jiném místě, kde by teď radši byl.
„Zůstáváš tu přes vánoční prázdniny, že?“ zeptal se Harry náhle.
„Jo, proč?“
„Najednou jsem se lekl, že bych tu musel celé prázdniny strávit sám,“ usmál se Harry.
„Nebudeš muset. Jsem jediný ze Zmijozelu, kdo tu zůstává.“
Znělo to podezřele tiše a Harry se na něj pozorně zadíval, vzpomínaje na tu první noc, kdy viděl Draca opilého v lese. „Draco – proč nejedeš domů?“
Draco naklonil hlavu ke straně a nic neříkal, jen zíral na zasněženou zem, a Harry už si myslel, že mu neodpoví, když Draco náhle řekl: „Moje matka zemřela, Harry, věděl jsi to? Minulé léto.“
„To ... to je mi líto.“ Harry nevěděl, co na to říct.
Draco se usmál, ale byl to temný, ošklivý úsměv. „Otec mě nechce vidět doma protože jsem téměř plakal, když umřela. Je to slabost. Řekl, že kdybych nebyl tak slabý, tak moje matka nemusela vůbec zemřít.“
„On tě z toho obvinil?“ zašeptal Harry. „Nemohla to být tvoje chyba.“
„Nepřímo asi byla.“ Draco pohlédl stranou na Harryho a pak se soustředil opět na zemi. Byl zvědavý, jestli má nebo nemá odvahu říct Harrymu pravdu, a byl mírně překvapený, když zjistil, že má. „Nejdůležitější věc pro Malfoye kromě peněz je dědic a já měl být dědicem svého otce. Nikdy jsem ale nebyl dost dobrý. Netýrali mě nebo nic, byl jsem jeho syn, jen na mě nikdy nebyl pyšný. Byl jsem slabý hoch, narodil jsem se moc brzy, slabé plíce a podobně. Otec z toho nebyl nijak nadšený a snažil se od té doby získat opravdového dědice. Skoro se mu to podařilo, dítě se mělo narodit loni v létě. Matka zemřela při porodu.“ Jeho hlas zůstal během řeči bezbarvý, ale ruka se mu maličko třásla.
Harry byl chvíli zticha, pak se zhluboka nadechl. „A tvůj otec tě z toho viní.“
„Kdybych byl lepší, nikdy by se nesnažili mít další dítě.“
„To není tvoje chyba.“
„Já vím. On to ale tak necítí. Když jsem byl menší, snažil jsem se, byl jsem vždycky drobnější, ale silný. Snažil jsem se dělat všechno tak, jak on to chtěl. Matka na mě byla pyšná. Nikdy bych --„, hlas se mu vzteky málem zlomil, „nikdy bych jí neublížil.“
„Nebyla to tvoje chyba.“
Draco pokrčil rameny. „Je mrtvá, dítě zemřelo a otec mě nechce mít doma. Nezáleží na tom, Pottere.“
Harry ho chvíli tiše pozoroval a pak pokýval hlavou. „Jaké to bylo?“ zeptal se po chvíli nesměle. „Myslím, mít matku.“
Draco se trochu křivě pousmál. „Nikdy jí nevadilo, když jsem byl nemocný jako dítě. Vždycky mi přinesla jídlo a hladila mě po vlasech a četla mi pohádky, dokud mi nebylo líp.“
„Vsadím se, že moje máma by byla přesně taková.“
Dlouho byli zticha, třásli se společně v zimě a zírali přemýšlivě na sněhem pokrytou zemi. Ticho, které mezi nimi vládlo, nebylo ani trošku trapné; nikdo neřekl ani slovo, ale řečeno bylo tisíc věcí. Nic nemuseli říkat nahlas, protože oba rozuměli tomu, proč ten druhý mlčí.
***
O dva dny později, když čekali na začátek hodiny lektvarů, si Hermiona nervózně kousala nehty a Ron byl ještě bledší než obvykle, oba vrhali na Harryho soucitné pohledy.
„Nejspíš to oznámkoval hrozně přísně.“
„Nebojím se toho, Rone,“ řekl Harry lehce.
„Neměl tě to vůbec nechat dělat,“ zabručela Hermiona. „Byl jsi nemocný.“
„Hermiono, fakt, budu v pohodě.“
Snape vplul do místnosti hrozivě zamračený. Dokráčel ke katedře, otočil se na podpatku, hodil Harryho esej na svůj stůl a vyštěkl: „Který z vás Nebelvírů mu pomáhal?“ Jeho pohled se soustředil na Hermionu, která strachy zbledla.
„Nikdo z nich, pane. Proč, dostal jsem dobrou známku?“
Draco, který seděl v první řadě, se na něj zašklebil přes rameno. „Říká pravdu, pane,“ řekl Draco náhle a Snape, poprvé ve svém životě zdálo se, vypadal, jako by chtěl svého oblíbeného studenta uškrtit.
„A jak byste to, Malfoyi, asi tak mohl vědět?“ zeptal se místo toho sladce.
Malfoy pokrčil rameny. „Viděl jsem ho při tom, pane. Rešerše a tak, všechno dělal sám. Věřte mi, kdyby si nechal pomoct od těch špinavých nebelvírů třeba jen jednou, řekl bych vám to. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby toho spratka vyhodili ze školy, což vy dobře víte. Nicméně,“ znechuceně se zamračil, „neudělal nic špatně. Má to dobře?“ V poslední otázce byl náznak strachu, který by si kdokoli přihlížející vyložil jako naději, že Harry propadl. Harry to ale věděl nejlíp.
„Co to dělá, nastavuje pro tebe krk?“ zasyčela Hermiona. Harry neodpověděl.
Snape připlácl esej na Harryho stůl a odešel bez jediného slova. „Mám dvojku?“ řekl Harry nahlas s překvapením v hlase.
„Ale, nic si z toho nedělej, Harry!“ řekla Hermiona utěšujícně. „Dvojka není tak špatná.“
„Je to úplně skvělý!“ vykřikl Harry, který chtěl jenom prolézt, a ukradl tak Ronovi jeho oblíbenou průpovídku. Ron se široce usmíval.
„To je,“ souhlasil, a Snape mu přes rameno věnoval vražedný pohled. Draco se díval na svůj pracovní stůl, aby zakryl svůj úsměv, ne aby si někdo myslel, že je rád, že Harry prošel. Byl rád, ale to bylo vedlejší.
nejlepší
(Natali-Black, 7. 1. 2016 11:07)