Harry opustil Rona, schoval se za roh a čekal, až Ron půjde za hlasem plačící Pansy a vejde do místnosti na konci chodby. Viděl, jak Malfoy seskočil z podkroví, přiběhl ke dveřím a znovu je zamkl. Potom vystoupil zpoza rohu a široce se usmíval.
„Skvělý,“ zašeptal. „Klaplo to!“
„Pochybovals snad o tom někdy? Kromě toho to neklapne, dokud se do sebe bláznivě nezamilují.“
Harry se opřel o zeď a sjel po ní, až dosedl na podlahu. Cítil se bez dechu a trochu se mu točila hlava a chtěl, aby to Malfoy považoval za vzrušení. Pokud neřekl ani svým nejlepším přátelům, že mu není dobře, rozhodně se nechystal to sdělit Malfoyovi.
Malfoy se posadil naproti němu a oba se ušklíbli, když slyšeli Rona, jak se horečně snažil otevřít dveře. Harry si opřel hlavu o stěnu a zkusil se hluboce nadechnout. Proč se cítil tak slabý? Nevolnost, která dříve přicházela jen ráno, teď zaútočila i v noci, což ho znepokojovalo.
V místnosti bylo trapné ticho a zrovna když se Harry chystal to okomentovat, zazněla náhle posměvačná říkačka. „Zmijozel a Nebelvír, milujou se, pusinkujou se – „. Byl to Protiva a Harry leknutím povyskočil.
Malfoy se také postavil. „Sklapni, Protivo!,“ zakřičel a Pansy i Ron začali křičet v zamčené místnosti o pomoc. Protiva stále zpíval a Malfoy si jen frustrovaně prohrábl vlasy.
„Pojď,“ řekl nakonec a táhl Harryho za zápěstí někam pryč. Vyrazili pryč od místnosti a dolů ze schodů, Protiva je však stále pronásledoval a zpíval své protivné písničky. Duch se nakonec unavil, ale Harrymu tou dobou plavaly před očima šedé tečky a cítil se dvakrát vyčerpaněji než předtím.
Před knihovnou se zastavili a Harry se bez dechu zasmál, opíraje se o zeď. Malfoy se na něj zubil.
„Takže pokud se zítra neukážou na snídani, budeme je muset pustit ven.“
Harry přikývl a postavil se na vlastní nohy. Trochu se zakymácel a doufal, že si toho Malfoy nevšiml.
„Jo. Ale jsem vyčerpaný, myslím, že půjdu do postele.“
Malfoy se na něj překvapeně podíval a pak pokrčil rameny. „Fajn,“ řekl. „Také po tvojí společnosti nijak netoužím.“
Zněl ublíženě a na chvilku to Harryho zmátlo. Potom si uvědomil, že Malfoy odchází, protože si myslí, že se mu Harry vyhýbá. A také si trochu opožděně všiml něčeho dalšího.
„Malfoyi. Vypadáš jako já.“
Malfoy přejel výsměšně po Harryho zevnějšku. „A ty, Pottere, vypadáš jako blbeček. Za co vlastně jdeš?“
„Jsem král Artuš,“ odpověděl ztuhle Harry.
Malfoy se zasmál. „Aha. A Weasleyová je Guinevra?“
Harry, který měl na sobě úzké černé kalhoty a volnou košili z bílého hedvábí se zlatým vyšíváním a velkou korunu s falešnými drahokamy, na to přikývl. „Samozřejmě,“ řekl s prázdným pohledem. Cítil se, jako by měl v příští chvíli zkolabovat, a skryl svou slabost za zívnutí.
Malfoy vypadal trochu ustaraně, ale obdivuhodně to zamaskoval úsměvem. „Uvidíme se později, Pottere,“ řekl a rychle odešel. Ještě jednou se otočil, než zahnul za roh, očima tiše přejel Harryho tvář a pak byl pryč.
Harry se otočil na podpatku a šel do nebelvírské věže.
***
Křik z chodby přiměl Rona i blondýnku bušit na dveře a volat o pomoc. Když pak ovšem hlasy utichly, padlo na ně smutné ticho a dívka začala plakat.
„Ale no tak,“ řekl Ron beznadějně. „Není to tak zlé. Zkusím ty dveře vyrazit.“
Strávil téměř dvacet minut pokusy, pak toho celý zhmožděný nechal. Posadil se vedle ní na podlahu a povzdechl si.
„Promiň,“ zamumlala. „Většinou tolik nepláču. Měla jsem prostě špatný týden a teď je i Halloweenský ples v tahu.“
„Není to tak zlé,“ řekl Ron neurčitě. „Myslím, být zamčená ve věži s Robinem Hoodem a tak.“
Zasmála se. „Takže to jsi? Robin Hood? Myslela jsem, že jsi nějaký elfí gay.“
Ron se zamračil. „Samozřejmě, že jsem Robin Hood! A co jsi ty?“
„Afrodíta,“ řekla stroze, ale usmívala se přitom.
„Takže Afrodíta,“ řekl Ron s přikývnutím a obrátil oči v sloup. „Robin Hood a Afrodíta, zamčení ve věži. Klasika. Chceš si zahrát šibenici?“
Neurčitě pokrčila rameny a strávili několik hodin malováním hádanek do prachu na podlaze a stále čekali, že se pro ně Harry vrátí a zachrání je. Bylo skoro jedenáct hodin, když si Ron, klečící na kolenou nad její poslední hádankou, náhle uvědomil, jak blízko sobě jsou. Byla na všech čtyřech, pozorovala svou hádanku s pyšným výrazem, na rukou měla špínu a krásnou tvář zamazanou. Ron byl vedle ní, dost blízko na to, aby cítil teplo její paže, kdykoli se nadechla. Podíval se na ni a těžce polknul, protože byla tak hrozně blízko.
„Víš to?,“ zeptala se, slepá k jeho pohledům.
„Co?,“ vydechl.
Otočila hlavu a skoro do něj vrazila nosem. Hned se vystrašeně stáhla, stále klečela na všech čtyřech. „Hádanku. Víš, co to je?“
Donutil se podívat na písmena v prachu. „Ehm. Profesor Snape?“
Odfrkla si. „To bylo moc lehký. Docházejí mi dobrá slova. Musíme se odsud dostat, než se zblázním.“
Ron přitakal, protože být s ní zavřený v malé místnosti bylo samo o sobě dost šílené. Nebyla to jen její dokonalá tvář, protože věděl, že není reálná (nebo by si toho už dávno všiml). Byla to vůně po květinách (nebyl dostatečně informovaný na to, aby hádal, který druh, ale byl na sebe hrdý, že vůbec rozeznal vůni květin) a způsob, jakým svraštila nosík, když se hodně soustředila.
„Pojďme tedy pryč,“ řekl, vzal ji za ruku a pomohl jí vstát.
Obrátila oči v sloup. „Nemůžeme jen tak odejít, nebo bychom to už udělali. Dveře jsou zamčené.“
„Zbývá ještě okno.“ Přešel k němu a v tichosti ho zkoumal. Venku byla zima a větrno a on se nad tou představou zamračil. Bude to těžké lezení, ale jestli se dokážou dostat nahoru na střechu věže, pak budou moci přejít po zdi do nebelvírské společenské místnosti.
„Okno? Zbláznil ses, nemůžeme odejít tamtudy! Spadneme!“
Pokrčil rameny. „Chtěla jsi ven, tohle je jediná cesta. Pomůžu ti, už jsem lezl spoustou oken při šílených dobrodružstvích s mými bratry. Nebude to těžké. Kromě toho se střecha věže sbíhá k jednomu bodu, takže to nebude kolmo nahoru. Potom se dostaneme na druhou stranu, kde z věže vybíhá zeď, a spustíme se na ni. Potom už půjdeme přímo do nebelvírské věže.“
Zašklebila se. „Nebelvírská věž?“
Pokrčil rameny. „Jo.“
„ A jsi si jistý, že nespadneme?“
Vzal ji za ruku a ujišťujícně ji stiskl. Rád si hrál na hrdinu, dokonce se cítil tak, jak se musel cítit Harry, když zachraňoval životy jiných lidí. Dodávalo mu to sílu.
„Věř mi,“ řekl.
Zasmála se, ale nechala se odtáhnout k oknu. „Pro tebe cokoli, Robine,“ zamumlala sarkasticky.
***
Draco měl opravdu v úmyslu jít na ples a strávit zbytek noci pitím punče, který byl touto dobou jistě ostrý, a flirtováním s různými pěknými dívkami. Možná s Janie Channingsovou, tou roztomilou dívku z Mrzimoru. Možná.
Nikdy tam však nedošel. Ještě se ani nedostal do Velké síně, když zaslechl mírně zastřený, jemný hlas volat: „Harry.“
Nezastavil se a hlas znovu volal. „Harry. Harry!“
Nakonec se podíval zmateně přes rameno. O tvář se mu otřel pramen černých vlasů a on si s úlekem uvědomil, za koho jde.
Ginny Weasleyová k němu pospíchala chodbou. „Harry!,“ vykřikla a chytila se ho za paži, aby nespadla. Oči měla celé uslzené. „Čekala jsem a čekala, Harry, ale ty ses nevrátil!“
Na chvíli, na maličkou chvíli, Draco zvažoval prozrazení své skutečné identity. Nebyla to však příliš velká chvíle, protože Draco je Zmijozel, a vyhlídka na využití této situace byla příliš lákavá.
„Promiň,“ řekl hladce s něčím, co by v jeho vlastní podobě vypadalo jako podmaňující úsměv. Nebyl si ale jistý, jak to vypadalo na Potterově ksichtu. „Zrovna jsem se vracel.“
„Harry, ty ses převlékl!,“ řekla teď, odstoupila od něj a zmateně se na něj dívala.
„Jo,“ řekl Draco volně. „Kalhoty mi byly příliš těsné. Omezující. Víš, co tím myslím.“
Rozšířily se jí oči a sjely dolů po jeho těle, skoro až ke klíční kosti, než se zase vrátily k jeho tváři. Draco se zasmál, věděl, že nebude mít na to, podívat se až tam, co bylo podle jeho výroku omezováno.
„Myslím, že nevím,“ řekla tiše a hrozně zrudla. Draco se skoro smíchy zakuckal. Byla tak hrozně nevinná, bylo to nechutné.
Přejel jí hřbetem ruky po tváři, což Ginny způsobilo neovladatelný třas po celém těle. Upřela na něj svůj skelný pohled a vydechla: „Harry! Celý večer ses choval divně. Bála jsem se – že se nudíš.“
Draco se dotknul jejích rtů a poté i vlasů, nalézaje zvrhlé potěšení v jejím ustrašeném pohledu. Bylo to tak snadné. Jemně do ní strčil a vedl ji dozadu, dokud nebyla přitisknutá ke zdi. Jeho prsty mezitím bloudily po její šíji.
„Ginny,“ zašeptal a Ginny cítila, jak ji jeho dech lechtá v jemných vláscích na krku. „Jak bych se s tebou mohl nudit?“
Tisíc a jedním způsobem, tím si byl jist. Ale byla to jen hra. Příliš snadná hra, ale pořád hra.
„Harry, co to děláš?,“ zeptala se, když jí dlaněmi hladil ramena a pomalu z nich nechal spadnout ramínka jejích šatů.
„Nic,“ řekl a políbil ji na rameno. „Proč? Nelíbí se ti to?“
„Je to zvláštní. Já – ach. Co – Harry, kousl jsi mě!“
Draco se zasmál do jejího krku, vzhlédl a hladově ji políbil. Nerad líbal dívky, které byly tak nezkušené jako ona, ale rád si hrál s křehkou, nevinnou myslí někoho, kdo byl zcela zjevně panna a kdo by mu rozhodně vyškrábal oči, kdyby věděl, kdo opravdu je.
Byla tak šokovaná, že nejdřív vůbec nereagovala, ale o chvilku později mu polibky neohrabaně vracela a položila mu své chvějící se paže kolem krku.
„Harry,“ zamumlala najednou a odvrátila hlavu.
„Ale lásko,“ zašeptal Draco svůdně a políbil její krk. „Myslel jsem, že mě miluješ.“
„Já – já nemůžu. Harry, nevím – jak. Jak tě líbat. Nikdy jsem – no -,“ nedokončila větu a nervózně se kousala do rtu.
Draco obrátil oči v sloup a byl by se zasmál, kdyby nevěděl, že opravdový Harry by to nikdy neudělal. A tak místo toho navrhl: „Naučím tě to.“
Polkla. „Dobrá.“
„Prostě dělej přesně to, co já,“ řekl Draco a přidržel si ji jednou rukou. „Zavři oči.“
Zavřela oči a Draco ji políbil. Vsál její dolní ret do úst, střídavě ho olizoval a oždiboval, a pak se trochu odtáhl. „Teď ty.“
Opakovala to po něm, a pak ji Draco políbil znovu a jinak. Opět udělala to samé, vsunula mu jazyk do úst a pohybovala s ním přesně jako on. Líbal ji znovu a znovu a s každým polibkem se Ginny zlepšovala, nabývala většío sebevědomí. Pouhé minuty nato to přestala být výuka, změnilo se to v něco úplně jiného. Bylo to dost vzrušující, líbat někoho, koho by líbat neměl a kdo by ho zabil, pokud by znal jeho skutečnou identitu. Ještě víc vzrušující bylo, že mu Ginny opětovala vše, co dal on jí.
Draco dýchal přerývaně, přejížděl rukama po jejích zádech, vášnivě ji líbal, když ho najednou prudce odstrčila.
Na chvíli dezorientovaný, Draco si upravil vlasy a zamračil se. „Co je?“
Vypadala vyděšeně. „Harry, myslím, že budu…,“ nejistě se zapotácela.
Draco se zarazil, najednou si totiž uvědomil, že její bledá tvář a červené tváře, skelný pohled, a neschopnost stát s ním pravděpodobně měly málo společného.
„Jsi opilá.“
Napřímila se. „To nejsem! Nepiju! Jenom punč.“
„Punč. Skvělé.“ Obrátil oči v sloup, když Ginny náhle spadla na kolena a pozvracela celou podlahu.
„Umírám,“ zasténala.
Draco ji vzal za ruku a vytáhl ji na nohy. „Neumíráš. Ten punč byl ostrý, Weasleyová.“
Neartikulovaně zasténala.
„Jdi do postele,“ nařídil jí a postrčil ji směrem k její koleji.
Zakymácela se a sjela po zdi až na zem. „Nemůžu,“ řekla bezmocně. „Nemůžu chodit.“
„Do háje.“ Něco jiného bylo zneužít naprosto střízlivou Ginny, něco úplně jiného, když byla opilá. Potter by mu nikdy neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Bez dalších komentářů ji vytáhl hrubě nahoru, vzal ji do náruče a nesl ji chodbou. Koneckonců, byla ještě děvčátko a nevážila více než jakékoli dítě. Dovedla ho k portrétu Dámy.
Dáma zazářila, když je uviděla. „Skvělé! Vždycky jsem věděla, že vy dva spolu budete vypadat skvěle!,“ řekla souhlasně.
„Prostě otevřete dveře,“ zavrčel Draco. Být Harry Potter se mu už moc nezamlouvalo. Portrét se pomalu otočil a když jím Draco prošel, musel se usmát. Potter mu dlužil hodně. Zrovna tomu pitomci prokázal dvě laskavosti. Postaral se o Weasleyovou, když byla opilá, tak ji sem donesl – a naučil jeho budoucí ženu líbat.
***
Když se Harry dostal do ložnice, slabost se změnila v hroznou migrénu. Blízko dveří měli krabici s lektvary proti bolesti, chřipce, nachlazení, nevolnosti a nespavosti. Harry se v ní přehraboval a hledal lektvar proti bolesti hlavy, ale poslední lahvička už byla skoro prázdná. Zoufale hrabal ještě hlouběji a nakonec vytáhl láhev, která neměla vinětu.
Vytáhl korek a opatrně k ní přičichl. Byla to borůvková brandy, kterou Seamus nechal zrát v jejich ložnici, když byli v pátém ročníku. Tato láhev musela být jedna z mnoha, které si pro sebe ukrali Fred s Georgem.
„No,“ zamumlal si pod vousy pochybovačně. „Mohlo by to pomoct.“
Opatrně polknul jeden doušek a šlo to. Bušení v hlavě už nebylo tak ostré a Harry se spokojeně natáhl do křesla u ohně s lahví v ruce. Oheň v krbu vyhořel až na žhavé uhlíky a Harry je v tichosti pozoroval, popíjeje stále víc a víc brandy, dokud ho slabý alkohol trochu neotupil. Hlava ho pořád bolela, ale bylo to trochu lepší.
Zvuk otvírajícího se portrétu ho vymrštil z křesla a přiměl schovat brandy za záda. Skoro ji upustil, když uviděl sám sebe vstoupit do místnosti s bezvládnou Ginny v náručí.
„Cos jí udělal?,“ vykřikl. „Malfoyi, jestli jsi jí ublížil…“
„Uklidni se,“ odpověděl Draco. Bylo zneklidňující vidět Dracův úsměv, který tak snadno překrucoval Harryho vlastní rysy. „Je jenom opilá.“
Shodil ji do křesla a zašklebil se. „Ginny je opilá?,“ povzdechl si Harry. „Jak se to – sakra. Nechal jsem ji na baru a nevrátil jsem se!“
Draco se zasmál. „No, podle toho, jak je opilá, tam stála hodně dlouho.“
„Radši ji dám do postele, než ji Ron najde takhle.“ Harry postavil lahev s brandy na stůl a zvedl Ginny. Zasténala, ale nevzbudila se, a Harry už byl v polovině schodů, když Draco promluvil.
„Co to prosíme piješ?“
„Brandy.“
Harry se díval, jak se Draco opatrně napil a zašklebil se odporem. „Je to hnusný.“
„Seamus to vyrobil,“ řekl Harry ztuhle. „Je to v pořádku.“
„Dej Weasleyovou do postele, Pottere,“ řekl Draco s úsměvem. „Přinesu ti něco opravdového k pití.“
Harry trochu nervózně udělal, jak mu bylo řečeno, a donesl Ginny do jejího pokoje. Trochu se bál nechat Draca ve společenské místnosti samotného a spěchal zpátky. Draco držel v ruce láhev Ohnivé Whiskey, když se vrátil.
„Tohle je trochu stylovější,“ řekl a zvedl láhev. „Taky dost drahé a vyzrálé k dokonalosti.“
Harry zvedl brandy. „Tohle je vyzrálé k dokonalosti,“ hádal se. „Leželo to na dně krabice s lektvary dva roky!“
Draco se zašklebil. „Úžasné. Na.“ Podal Harrymu flašku a měl se k odchodu.
„Počkej!,“ zvolal Harry. „Ty odcházíš?“
„No, pokud by mě tu dvoji kamarádi našli, nebyli by nadšení – přestože vypadám jako ty. Nebylo by moc těžké zjistit, kdo opravdu jsem.“
„A odkdy tě Nebelvíři dokázali zastrašit?,“ provokoval Harry.
„Nejsem zastrašený,“ řekla Draco strnule. „Mě by za to nelynčovali, zato tebe ano.“
„Nemůžeš mi tu jen tak nechat svou superdrahou whisky a jít pryč! Chci, abys zůstal.“ Harry už byl trochu opilý a chvíli se zamyslel, potom se ale zakřenil.
„Podrž to, hned jsem zpátky.“ Hodil whisky Dracovi a vyběhl schody.
Draco lehce lahev chytil a byl rád, že se mu to povedlo. Koneckonců to byla jeho poslední a stála skoro tolik, co jeho koště.
Harry vběhl do společenské místnosti a v ruce třímal neviditelný plášť. „Když někdo přijde, prostě to přes tebe přehodím,“ řekl. „Nikdo tě neuvidí.“
Draco pomalu potřásl hlavou, ale nechal Harryho, aby ho dotáhl do křesla u krbu.
„Bolela mě hlava,“ říkal Harry. „Brandy to trochu zlepšila.“
Harry se posadil do křesla a Draco se posadil vedle něj. Snažil se přitom nemyslet na to, jak zvláštní je sedět v nebelvírské společenské místnosti a pít Ohnivou Whisky s Harry Potterem. Otevřel láhev, vytáhl dávkovač a sklenici a nalil si. Rychle to spolkl a cítit, jak mu whisky propaluje žaludek, bylo velmi uspokojující. Podal dalšího panáka Harrymu, který začal kuckat a šklebil se, když ochutnal.
„To bolí!“
„Vezmi to do pusy a drž to na jazyku,“ navrhl Draco. „Nech to sjet dolů, nebolí to tolik.“
Harry udělal, jak mu bylo řečeno, a pálení už nebylo tak intenzivní. Když whisky dosáhla žaludku, chvíli to pálilo a pak bolest přešla do jemného pocitu tepla. Usmál se. „Krása.“
„Už jsi někdy pil whisky?“
„Ne.“
„Skvěle. Kolik jsi už měl té brandy?“
„Půlku flašky.“
Draco se zasmál a znovu se hluboce napil. Bylo ještě zvláštnější sedět vedle opilého Harryho v jeho společenské místnosti.
O pár hodin později byla většina lahve pryč a on i Harry byli hodně, hodně opilí. Draco, když se opil, byl ukecaný a skoro milý, kdežto Harry se spíš pořád chichotal.
Měli oba tak skvělou náladu (přímý následek whiskey), že jim připadalo skvělé postavit stan u zdi z Harryho neviditelného pláště. Se spoustou smíchu a hovoru použili něčí Zameták, aby stan držel, protože použít Harryho Kulový blesk by byla svatokrádež. Harry přinesl seshora své polštáře a deky a hodil na podlahu pod plášť.
Vlezli si do stanu, čímž se efektivně zneviditelnili a zachumlali se do dek. Draco pořád o něčem mluvil, jenže Harry ho neposlouchal a nekontrolovaně se chichotal.
„Nikdo nás už nikdy nenajde,“ zašeptal.
Draco se zazubil. „Mohli bychom tu žít věčně.“
Harry mu úsměv vrátil a ještě se napil. „Mám tu čokoládové žabky,“ vzpomněl si najednou a vytáhl je z kapsy. Otevřel krabičku a žába vyskočila ze stanu. Harry pozoroval, jak hopká přes společenskou místnost a šíleně se chechtal.
„Utekla,“ zasmál se.
Pod pláštěm nebylo moc místa, ale moc na tom nezáleželo, protože whisky je zbavila obvyklých zábran a nevadilo jim cítit dech toho druhého. Aspoň si nemuseli podávat láhev s whisky tak daleko.
***
„Tohle je šílený.“
Ron se na ni zazubil a pevně se držel šindelů na střeše věže. „Není to tak zlé,“ zakřičel, aby přehlušil řev větru, ačkoli mu chladný vzduch vnikal pod zelenou tuniku. Jeho kalhoty (nebo punčocháče, jak je nechtěl nazývat) ho skoro vůbec před větrem nechránily.
Vyšplhal dost vysoko na to, aby mohl obejmout špici věže, a natáhl ruku směrem k Pansy. Chytila se ho a on ji vytáhl k sobě.
„Teď se otočíme kolem špičky a sjedeme dolů. Jdi první, abych tě zachytil, kdybys uklouzla.“
Přikývla, odhrnula si světlé vlasy z obličeje, přelezla ho a pevně se držela jeho tuniky, aby nespadla. Ron trochu vyjekl, když přes něj lezla. Čekal, že půjde druhým směrem, ne přes něj.
Dostala se na druhou stranu a opatrně lezla kolem věže. Ron ji následoval, přičemž pořád sledoval, jestli neklouže. Konečně byla nad zdí, která vyčnívala z věže, a Ron zakřičel: „Vezmi mě za ruku a sjeď dolů. Budu tě držet, abys nepřepadla, a když se dostaneš na okraj věže, sjedu za tebou a pak skočíš na tu zeď. Neboj se, už jsem to dělal mockrát!“
Ještě nikdy to nedělal, ale cítil, že by bylo kontraproduktivní jí to říct.
Byla skoro půlnoc.
Přikývla a chytila ho za ruku, jako by na tom závisel její život. „Teď není vhodná doba ti říkat, že mám strach z výšek, že ne?,“ zeptala se nervózně.
Ron se velmi něžně usmál. „Věř mi,“ řekl znovu.
„Ani nevím, kdo jsi.“
„Robin Hood, pamatuješ? Nikdy nenechám dívku spadnout z věže.“
Zazubila se a potom se začala pomalu spouštět ze střechy. Ron nervózně polknul, pevně ji držel za ruku a držel rovnováhu tím, že zabodával střevíce do šindelů. Bylo to velmi nepříjemné a skoro sjel za ní, ale nakonec se Pansy dostala na okraj střechy. „Přehoupni se přes okraj,“ radil jí a ona se na něj nevěřícně podívala. Radši, než aby se s ním hádala, ale udělala, jak jí bylo řečeno.
Byla už skoro dole, když jí uklouzla noha a one se s výkřikem zhoupla do prázdnoty. Náhlým pohybem Ronovi málem vyklouzly její ruce ze sevření. Zaklel a přidržel ji pevněji.
„Uklidni se, teď tě spustím, jsi v pohodě,“ zakřičel a ona zavřela oči a poslušně přikývla, ačkoli vypadala k smrti vyděšeně.
Ron ji opatrně spustil, a když se její nohy dotkly zdi, vytrhla mu své ruce a vděčně se na zeď posadila.
„Tak, teď já,“ zašeptal si trochu nervózně Ron pod vousy.
Otočil se, zaťal nehty do střechy a sjel přes okraj. Podíval se přes rameno, aby se ujistil, že je přímo nad zdí a potom skočil. Padal několik děsivých sekund, než narazil s výkřikem do zdi.
Na chvíli měl před očima černo, a když je otevřel, skláněla se Pansy nad ním a třásla s ním.
„Ach,“ vydechla, když otevřel oči. „Jsi živý. Bála jsem se –„
Zašklebil se. „Myslím, že jsem v pohodě. Jenom jsem se trochu praštil do hlavy. Pojď, jdeme do nebelvírské věže.
Vytáhla ho na nohy a pomohla mu přejít po zdi.
Otevřel okno a vlezl dovnitř jako první, pak se otočil a pomohl Pansy.
„Dobrý?,“ zeptal se tiše. Najednou bylo až příliš ticho.
„Jo. D-díky. A ty?“
Trochu zkřivil tvář. „Všechno mě bolí.“
„Posaď se,“ řekla a dovedla ho do křesla vedle krbu. „Pěkná společenská místnost…“
Přikývl. „Nejsi z Nebelvíru.“
„A ty jsi.“
Na chvíli se na sebe nedívali. Teď když byli venku z věže, připadala jim najednou jejich identita důležitá. Ve věži to byl tak trochu jiný svět.
Sedla si vedle něj na podlahu a nervózně k němu vzhlédla. „Kdo – „
„Na tom nezáleží.“
„Cože? Proč?“
Pokrčil rameny. „Protože. Je mi to opravdu jedno.“
Ublíženě se stáhla. „Je ti to jedno? Fajn. Mně taky.“
„Tak jsem to nemyslel…“
„Tak jak jsi to myslel?,“ vyskočila rozzlobeně na nohy.
Taky se postavil. „Myslel jsem, že je jedno, kdo jsi, protože – „
„Stejně se mi líbí někdo jiný, a tohle není nic, než hloupá vděčnost za to, žes mě dostal z té pitomé věže a – „
„- a je jedno, z které jsi koleje, nebo kdo jsi, – „
„- Líbí se mi někdo jiný. Zajímá tě to vůbec? Říkals, že je ti to jedno, ale možná není. Možná. Je to – „
„-stejně tě chci políbit.“ Najednou ji políbil a umlčel ji tak vprostřed výkřiku.
Na chviličku, poté co se jejich rty setkaly, všechno zamrzlo a nikdo z nich se neodvážil dýchat, aby viděl, co udělá ten druhý. Pansy se snažila rozhodnout, jestli má rychle utéct nebo - ho taky políbit. S malým povzdechem ho vzala kolem krku, shodila mu z hlavy tu směšnou čapku s peřím, která mu zázračně zůstala na hlavě, když lezli z věže, a hladově ho líbala. Ron jí polibky oplácel stejným dílem.
Ruce mu sjely k jejímu pasu a přitáhly ji blíž. Její saténový kostým mu klouzal mezi dlaněmi skoro jako voda.
Trochu se odtáhla, aby nabrala dech. „Nemůžu,“ řekla nakonec odhodlaně. „Ty nejsi – „
Najednou odbila půlnoc a jejich kostýmy zmizely. Z hedvábí byl školní hábit, z úzkých kalhot džíny.
„Ron,“ dokončila a v hrůze se na něj dívala.
„Pansy?,“ vykřikl Ron.
Odstrčila ho a propukla v pláč. Než se Ron dostal z šoku, práskla dveřmi a zmizela.
***
Zvuk otvírajícího se okna probudil Harryho i Draca, kteří už předtím skoro spali.
„Někdo sem leze oknem,“ zasyčel Draco.
Byl to Ron a za ním následovala Pansy. „Oni utekli!,“ vykřikl Harry a Draco ho prudce dloubl do žeber.
„Pššt!“
Společně se v tichosti dívali, když se Ron a Pansy hádali a pak se políbili.
Když se políbili, Harry se podívali na Draca a byl překvapený, že byl tak blízko. Dokonce tak blízko, že do něj málem vrazil nosem. Na chviličku tak zůstali a Harry se cítil velmi zvláštně vedle někoho, kdo vypadal přesně jako on. Skoro proti své vůli natáhl ruku a přejel prstem po zrcadlovém odrazu své jizvy na Dracově čele.
Stále se jí dotýkal, když udeřila půlnoc a jizva se rozplynula, stejně jako černé vlasy a zelené oči. Místo nich se na něj teď dívaly Dracovy ocelově šedé.
Harry nechal svou ruku spadnout a otevřel pusu, aby něco řekl, ale prásknutí dveří ho přerušilo.
Draco se zašklebil. „To nevyšlo moc dobře.“
Harry začal vylézat spod stanu, ale Draco ho zadržel. Ron, stále v šoku, pomalu odcházel do ložnice.
„Nechoď,“ zašeptal Draco. „Zůstaň se mnou.“
Harry se znovu zachumlal do svého hnízdečka z dek a polštářů, ale už neviděl Dracovy oči.
Už se necítil tak vesele a bylo to tím, že tady neseděl vedle sebe, ale vedle Draca.
„Dobře,“ odpověděl a chvíli bylo ticho. Harry teď byl z alkoholu ospalý a opřel se o zeď, jednou rukou přitisknutý k Dracovi. „Chce se mi spát,“ zazíval.
Draco se na něj usmál a přikývl. Nebyl vůbec překvapený, když mu Harryho hlava spadla na rameno, protože po whisky se všechno zdálo jako dobrý nápad. Místo, aby se odtáhl, poklepal Harryho po hlavě a přesunul ji do svého klína, což bylo pohodlnější. S malým spokojeným zapředením se Harry přisunul blíž a usnul.
Draco usnul také brzy, zatímco jeho ruka pořád spočívala na Harryho rameni.
:-O
(Silwia, 24. 7. 2009 13:58)