Kapitola 5. - 2/2
11. 9. 2009
***
„No,“ řekla Hermiona vševědoucím hlasem, který naznačoval, že by se Ron měl podřídit jejímu geniálnímu úsudku. „Tobě se přece doopravdy nelíbí, Rone, nebo jo? Totiž to, že vás někdo zavřel ve věži a vy jste byli nucení spolupracovat, ještě neznamená, že byste spolu měli začít chodit, ne?“
Harry se znechuceně podíval na sousto pudinku, které se zrovna chystal sníst. Bylo krátce po poledni a Ron celé dopoledne nemluvil o ničem než o svém odmítnutí. Zatím jediná pozitivní věc ten den byla, že se Hermiona přestala vyptávat, kde byl předchozí noc, a co přesně Malfoy naznačoval.
„A co když se mu fakt líbí?“
Hermiona se na něj podmračeně podívala. „O to nejde,“ řekla, „protože se mu nelíbí. Co, Rone?“
Ron se zamračil. „Je jedno, jestli se mi líbí nebo ne, ona mě nenávidí.“
Hermiona ho poklepala po rameni a řekla bystře: „No tak, Rone, nemá cenu se tím trápit. Koneckonců, ona je ze Zmijozelu a všichni dobře víme, k čemu jsou ti dobří.“
Ron i Harry se na ni udiveně koukali. „K vášnivému líbání?,“ navrhl Harry.
Hermiona se zakuckala dýňovým džusem, který zrovna usrkla ze své sklenice. „Cože? Harry, cože? Myslela jsem tím, že nejsou k ničemu! Neříkej mi, že ses zrovna ty rozhodl líbat Zmijozely v zapomenutých věžích, prosím tě!“
Harry zakoktal: „Co, co. Já? Ne! Samozřejmě, že ne! Mluvil jsem o Ronovi! Vypadalo to, že se mu…ee, líbačka s Pansy líbila, a…mm, myslím, že to musela být sranda.“ Odkašlal si a sebejistě dokončil. „Krom toho, Hermiono! S kým bych se asi tak já mohl líbat? Mám moc práce s famfrpálem a tak.“
„No,“ řekla podezíravě. „Pořád tu máme tu nevyřešenou záležitost s tvojí nepřítomností vprostřed noci a s Malfoyem – o čem to ksakru mluvil? Možná si myslíš, že tvůj neviditelný plášť je velké tajemství, ale já jsem pod ním byla dostkrát, takže vím, že existuje. Harry Pottere, mě neobelstíš! Kam chodíš v noci? A proč přicházíš pozdě na hodiny?“
Harry se při zmínce o plášti málem udusil soustem, ale než mohl vykoktat odpověď, všiml si, že Ron nějak podezřele ztichl a že pořád vysílá zkoumavé pohledy k zmijozelskému stolu. Harry se kouknul přes rameno a hned věděl, proč. Draco a Pansy dorazili, a zrovna se kvůli něčemu vášnivě hádali. Neslyšel ale, co říkali, protože i během sporů Zmijozelové drželi konverzaci v tichém tónu. Bylo to nepsané pravidlo, a pokud některý Zmijozel začal křičet, všichni si toho okamžitě všimli.
Harry se otočil zpět a cítil se špatně, protože Ron zrudnul až ke kořínkům vlasů a vypadal zničeně.
„Hej,“ řekl Harry. „Nechceš si jít před hodinou zalítat? Můžeš mít moje koště.“
Hermiona zasyčela. „Přijdete oba pozdě na hodinu a ty to víš, Harry! To je směšné, máme už jenom deset minut a to si ani nestihnete to koště vyzvednout!“
Ron ji úspěšně ignoroval. „Myslíš, že se jí líbí?“
„Kdo?,“ zeptal se Harry.
„Malfoy.“
Harry se ušklíbl. „Ne. Říkal jsem ti přece, že se jí líbíš ty, jenom to dává najevo velice…zmijozelským způsobem.“
„Tím, že mě nenávidí?“
Harry pokrčil rameny. „Zjevně si takhle Zmijozelové dávají najevo svou náklonnost. Pojď, jdeme lítat nebo něco dělat. Hrát šachy. Cokoliv. Jdeš s námi, Hermiono?“
Zavrtěla hlavou a Ron se připojil k Harrymu. „Mám ještě hlad,“ řekla a pokynula jim, aby odešli. „Nepřijďte ale pozdě na hodinu!“
Harry obrátil oči v sloup a vyrazil ke dveřím. Když už byli skoro u nich, Pansy zvolala: „Hej, Rone!“
Ron zamrzl uprostřed kroku a celá Síň se ztišila. Stalo se něco nemyslitelného; Zmijozel zvýšil hlas. Všichni na ni v šoku zírali a Ron se pomalu otočil. Pansy se rozzuřeně podívala na Draca, něco na něj zasyčela a rozhodně k nim kráčela, jako žena s posláním.
Když už byla dost blízko, Ron otevřel pusu, aby něco řekl, ale nedostal šanci. Pansy se podívala přes rameno na všechny přihlížející, přitiskla Rona ke dveřím a divoce ho políbila.
„Vidíš,“ zavolala na Draca, opět zvýšeným hlasem. „Už nikdy mi neříkej husičko, Draco Malfoyi!“ Otočila se zpět na Rona, který vypadal na omdlení, a široce se na něj usmála. „Omlouvám se. Řekl, že jsem včera utekla, protože jsem měla strach.“
„A mělas?,“ zeptal se Ron slabě.
Aby mu dokázala, že ne, políbila ho znovu. ¨
„Weasley! Parkinsonová! Tady nebude žádná kopulace na školním majetku, a ujišťuji vás, že ty dveře patří Bradavicím!,“ zvolala McGonagallová od učitelského stolu. Pansy se na Rona vyzývavě usmála a odešla, nechávaje ho bez dechu u dveří.
„Říkal jsem ti to,“ řekl Harry smířlivě a zachytil Malfoyův spokojený škleb od zmijozelského stolu. „Takhle prostě Zmijozelové vyjadřují sympatie.“
***
Harry si uvědomil, že se mu Ginny po vyučování vyhýbala, teprve když vstoupil do společenské místnosti. Ginny vyjekla, co nejrychleji shrábla svoje věci se stolu a úprkem vyrazila do své ložnice.
„Co je s ní?,“ zeptal se Harry Hermiony.
Nevraživě se na něj podívala. „Slyšela jsem, cos jí udělal včera večer na plese, Harry. Je to hrozné, takhle ji zneužít!“
Na chvíli si Harry nemohl vzpomenout, cože to měl udělat. Potom zděšeně vydechl. Nechal Ginny čekat u baru a zapomněl se pro ni vrátit. Bylo fakt štěstí, že se o ni Draco postaral místo něj!
„Nemyslel jsem to tak!,“ vykřikl zoufale. „Nenávidí mě teď?“ Což by, jak si zlomyslně pomyslel, nebylo až tak zlé. Prostě k ní necítil to samé, co ona k němu. Ne že by se nesnažil, Merline, to ne.
„Samozřejmě, že ne. Ale měl by ses jí radši omluvit a doufat, že to stihneš, než sebere odvahu a řekne to Ronovi. Víš, že by tě uškrtil.“
Nechat se zabít kvůli tomu, že ji opustil na plese, bylo přecejenom trochu drsné. Harry na celou záležitost ale za chvíli zapomněl, hned co se vyplížil k dutině a přečetl si Malfoyovu krátkou zprávu. Harry se nemohl ubránit smíchu, když ji četl:
„Je ti jasné, že se teď musíš vyrovnat s jejich kopulací každý večer před spaním?“
Trochu se pro sebe zasmál a odpověděl:
„Věř mi, Malfoyi, jestli je jediná věc, kterou Ron neudělá dřív než já, tak je to ztráta panictví. Je to prostě nemyslitelné. Jeho matka by ho zabila.“
Harry si po sobě vzkaz přečetl a údivem rozšířil oči. Rychle to přeškrtal, dokud ani jedno slovo nebylo čitelné, protože opravdu chtěl udržet před Malfoyem v tajnosti, že je ještě panic. Koneckonců, Malfoy ho dost potápěl i bez této informace!
Než měl ale čas napsat cokoliv jiného, uslyšel někoho volat své jméno a překvapeně knihu upustil. S tichým nadáváním ji narval zpátky do dutiny i s brkem a inkoustem a spěchal ke zdroji zvuku. Byl to Ron, který zrovna zvedl dlaně k ústům, aby zavolal znova. Když uviděl Harryho vycházet z lesa, zamával na něj.
„Co je?,“ vydechl Harry udýchaně a měl stále větší pocit viny. Když tuhle celou věc s Malfoyem a deníkem konfrontoval s faktem, že to před Ronem tají, zdálo se mu to všechno tisíckrát horší.
„Hermiona říkala, že jdeš ven, myslel jsem, že hraješ famfrpál nebo něco. Co jsi dělal?“
„No – procházel jsem se. Proč?“
Ronova tvář trošku zrudla. „Mluvil jsem s Pansy po hodině a říkala, že má speciální propustku do Prasinek a že bychom měli jít. Já a Ona. A já chtěl vědět, jestli nechceš jít taky.“
Harry se zamračil. „Rone, jestli máš jít ty a ona…“
Pokrčil bezradně rameny. „Ale co když to je jen vtip? Jenom podvod, víš? Může si ze mě dělat blázny…“
Harry si povzdechl. „Rone, nedělá si z tebe blázny. Věř mi. Jeď s ní, pro Merlinovy vousy, prostě s ní jeď.“
Ron se opět ošil. „Ale Harry, co když…“
„Rone! Už toho nech!“
Ten se zasmál. „Dobře, dobře, tak já půjdu.“
Zpátky do hradu se vraceli spolu a Harry se pořád cítil hrozně provinile.
Ron a Pansy šli toho večera do Prasinek, Hermiona studovala v knihovně a Harryho samota rychle znudila. Než aby seděl ve společenské místnosti se Seamusem a Deanem u šachů nebo čekal na Ginny, aby se jí mohl omluvit, šel radši za Hermionou do knihovny.
Hermiona byla shrbená nad svojí knihou, ale zjevně do ní nebyla moc zabraná, protože okamžitě vzhlédla, když Harry vešel.
„Udělal jsi fakt skvělou věc, Harry,“ řekla sarkasticky.
„Cože?“
„Ron! Neviděla jsem ho celý den, protože je s Pansy.“
„Takže spolu dobře vycházejí, ne?“, zeptal se s úsměvem.
„Vycházejí? Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Teď už se vůbec neukáže! Nikdy! Ovlivní to jeho prospěch, už ho neuvidíme, nakazí se její zmijozelskostí, a bude to všechno tvoje chyba!“
Vypadala, jako by potlačovala pláč.
„Ale jdi, Hermiono, snad to není tak zlé. Měla bys být kvůli němu šťastná.“
„Šťastná? Jak mám být šťastná?,“ vykřikla. „Můj nejlepší kamarád je…“
„…šťastný.“
Ramena jí klesla. „Ale jak může být on šťastný, když není se mnou – totiž, když není s námi?“
„Ach jo.“ Harry se posadil vedle ní. „Hermiono.“
Nevlídně na něj pohlédla. „Co?“
„Tobě se nelíbí Ron, že ne?“
Hermiona zamrkala; pak se zasmála. Znělo to poněkud ostře. „Samozřejmě, že ne! Ne tak.“
„Hermiono…“
„Harry, nechci o tom mluvit.“
Harry se rozhodl nechat to téma plavat a hledal jiné. Rozhlédl se kolem sebe. V knihovně, která byla většinou skoro prázdná, teď bylo rušno. Minimálně šest dalších lidí něco četlo, sami nebo ve dvojicích. Harry s překvapením zjistil, že u jednoho zadního stolu seděl i Malfoy, který četl velkou knihu, ve které Harry poznával svou učebnici Jasnovidectví. Usilovně se mračil a na čele mu vyvstávaly vrásky soustředění. Ani nevěděl, že je Harry v knihovně.
„Není to zvláštní? Nikdy jsem si nemyslela, že tu uvidím jeho,“ sykla Hermiona, když zjistila, kam se Harry dívá.
„Učí se,“ řekl Harry uvolněně. „Určitě se i Malfoy musí učit.“
„Nikdy jsem ho v knihovně neviděla,“ nesouhlasila Hermiona.
„A co je komu do toho? Nemáš náhodou psát esej? O čem to má být?“
„Srovnání famfrpálu a fotbalu na Mudlovská studia. Chceš mi pomoct to napsat?,“ obrátila Hermiona oči v sloup. „Je to nudné. Famfrpál je fajn, pokud se na něj člověk dívá, ale nerada o něm čtu.“
„No, to je divné,“ škádlil ji Harry. „Většinou ráda čteš o všem.“
Unaveně se na něj podívala a přisunula mu knihy, které měl prolistovat. Společně tak chvíli pracovali.
Nakonec, vytočená na nejvyšší míru, Hermiona sklapla svoji knihu. „Dokončím to zítra,“ řekla zamračeně. „Jdu do společenské místnosti, jdeš se mnou?“
„Eee, no, myslím, že nejdřív dočtu tuhle knihu,“ řekl nesoustředěně.
Hermiona se na něj nedůvěřivě podívala a vytrhla mu knížku z rukou. „Famfrpál od A do Zet: Životopis Puddlemeru? Harry, jak mi má tohle pomoct s mým esejem?“
„Puddlemere má spoustu společenských konexí!,“ hádal se Harry potichu.
„No, jak chceš,“ odsekla mu naštvaně Hermiona. „Já jdu.“
Odešla a Harry se trochu dezorientovaně rozhlédl okolo, aby zjistil, že všichni jsou stále na svých místech, včetně Malfoye. O chvíli později, bez toho, aby o tom moc přemýšlel, byl Harry u jeho stolu. Knížka o famfrpálu ležela pro tuto chvíli zapomenuta na stole.
„Ahoj.“
Draco trochu překvapeně vzhlédl. „Aha. To jsi ty.“ Zamračil se. Vypadal stejně frustrovaně jako Hermiona, takže si to Harry nebral osobně. Po tolika letech přátelství s Hermionou si zvykl na špatnou náladu, když domácí úkoly nešly dobře.
Usmál se. „Jo. Taky tě rád vidím. Kam – kam jsi šel? Včera v noci, myslím. Pamatuju se, že jsi tam byl, a potom zase ne, když jsem se vzbudil.“
Draco si založil stránku a chvíli se rozmýšlel. Nakonec pokrčil jedním ramenem.
„Vzbudil jsem se těsně před svítáním a musel jsem se připravit na hodiny,“ řekl. „Kromě toho by to bylo trapné. Jo, a mimochodem, vina za celé to fiasko padá na tebe, a jestli někdy řekneš byť jedno slovo o tom pitomým stanu, přísahám ti, Pottere, že toho budeš litovat.“
Harry se zasmál. „Moje chyba? Jestli tomu věříš. Byla to tvoje whisky.“
„No, nakonec se nic nestalo, takže je to v pohodě.“
Chvíli bylo ticho a Harry přemýšlivě naklonil hlavu. „Co – co se mohlo stát, co se nestalo?,“ zeptal se zmateně.
Draco na něj krátce pohlédl, povzdechl si a zamumlal: „Hmm. Jestli to nevíš, Pottere, rozhodně tě nebudu informovat.“ Vrátil se ke svojí knize a Harry díky pohledu přes rameno poznal stranu, kterou on studoval o týden dříve, pojednávající o pokročilém věštění z rukou. Dracův prst putoval po liniích druhé ruky, která ležela na desce stolu, a očividně mu to nedávalo žádný smysl.
„To je čára hlavy,“ řekl mu Harry.
Draco se na něj zamračil. „Cože?“
„Jsi na straně o srdečních čarách, ale jezdíš si po hlavní čáře. Proto to nedává smysl.“
Draco se podíval znovu na svoji ruku a opět se zamračil. „Jak mám vědět, která je která?“
„No, to jsme se učili v základním věštění z rukou,“ řekl Harry s úsměvem. Popadl židli, otočil ji a posadil se na ni. „Ukážu ti to.“
Draco k němu vzhlédl, pokrčil rameny a řekl: „Jak chceš. Už jsme spolu spali, myslím, že čtení z ruky už nemůže být horší.“
Harryho oči se rozšířily. „Spali spolu?!,“ vyjekl. „Nespali! Spát s a spát vedle jsou dvě úplně rozdílné věci!“
„To je jedno. Bylo dobře, že jsem odešel, než ses vzbudil, protože spát vedle tebe bylo už tak dost hrozné! Můžu si jenom představovat, jak děsné by bylo probudit se s tebou.“
Harry otevřel pusu, aby odpověděl, a pak ji pomalu zase zavřel, úplně bezradný. Draco krátce přikývl a natáhl ruku.
„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, můžeme teď zapomenout, že se to kdy stalo,“ řekl ztuhle. „Teď mi přečti ruku.“
Harry měl trošku problém se Dracovi podívat do očí, ale odkašlal si a statečně ho vzal za ruku.
„T-Tak dobrá. Není to tak těžké.“
Otočil ruku dlaní vzhůru a přejel po ní svojí druhou rukou. Prstem přejížděl přes různé oblasti, pojmenovával prsty, pahorky a čáry. Draco ho poslouchal, více ho však zajímal zvláštní pocit, když se Harryho prst dotkl jeho dlaně. Přiměl ho se chvět. Skoro jako když se vzbudil s Harryho hlavou ve svém klíně – no, ale myšlenky na tohle mu těžko pomáhaly na celou věc zapomenout.
Harry náhle přestal. „Co je tohle?,“ zeptal se a ukazoval na Dracovy špičky prstů, které byly od něčeho rudé.
Draco se zašklebil. „Třešně,“ řekl uvolněně. „Jedl jsem třešně.“
„Kde jsi pro všechno na světě vzal třešně? V knihovně se nesmí jíst!“
Draco vytáhl misku třešní, kterou měl schovanou pod knížkou. „Otec je pěstuje, chceš jednu?“
„Pěstuje? V zimě?“
„Ve skleníku. Jsou fakt dobré. Bez pecek. Trvalo mu roky, než vyvinul ty správné hybridy, které rostou bez pecek.“
Harry chvíli tiše sledoval misku s třešněmi. Jíst třešně Luciuse Malfoye? V knihovně? Nezdálo se mu to správné.
Nicméně si jednu vzal a kousl do ní. Ústa měl najednou plná sladké tekutině, která mu pomalu stékala do hrdla. „Hmm,“ řekl, protože Draco pečlivě sledoval jeho reakci. Harry neměl třešně moc rád.
Se spokojeným úsměvem strčil Draco misku zpátky pod svoji učebnici Věštění z čísel, aby ji Madam Pinceová nezkonfiskovala. Potom se obrátil zpět ke svoí ruce.
„Myslel jsem, že mi budeš z ruky věštit, ne jen jmenovat všechny ty čáry a tak.“
„Cože? Chceš, aby z ní četl?“
„Ale no tak, musím do pondělka napsat celý esej o svojí dlani a ani si nepamatuju jména těch hrozných pahorků, a tos mi to zrovna řekl!“
„Malfoyi, opravdu, proč bych to měl dělat? Kvůli další přednášce o tom, jak musíme zapomenout, že se to vůbec stalo a že je to jen a jen moje vina? Protože to dostanu pokaždé, když něco děláme, a můžu si jenom představovat, jak by sis to vzal, kdybych se tě opravdu dotknul.“
„Tentokrát přebírám zodpovědnost já,“ řekl Draco velkoryse. Harry nevypadal moc nadšeně, takže rychle přidal: „A potom ti přečtu ruku já.“
„Ale prosím tě, vždyť jsi zrovna přiznal, že to neumíš!“
„Ne neumím! Jenom se teď zrovna nechci učit. Proč bych se měl obtěžovat, když už víš, jak, a sedíš zrovna vedle mě?“
„Proč si to jednoduše nevymyslíš?“
„No – dlužíš mi za včerejší noc.“
Harry si odfrknul. „Byla to tvoje whisky!“
„No stejně. Pořád mi dlužíš a nechci ztrácet čas vymýšlením lží, takže se do toho hezky rychle pusť. Chci vědět, co všechno ošklivého o mě moje dlaň říká. Tebe to snad nezajímá?“
Rozhodně nezněl moc zle, když Harryho takhle prosil, ačkoli mu v očích plály zlověstné ohníčky. A když ještě dodal: „A dám ti třešně, mám jich spoustu.“, Harry to vzdal.
Ačkoli moc třešně nemusel, pokrčil lhostejně rameny a řekl: „Tak dobře, dej mi obě své ruce.“
Draco je k Harrymu spokojeně natáhl, druhý chlapec se nad nimi hluboko sklonil a studoval je v pološeru knihovny.
„Musel sis vybrat ten nejtemnější roh, že jo?,“ zavrčel Harry, ale Draco jen pokrčil rameny.
Harry začal u prstů a přejížděl palcem po Dracově malíčku, aby zjistil jeho délku a úhel, ve kterém se odkláněl od prsteníčku. Potom se podíval do učebnice a poněkud hlasitě si odkašlal. Draca to trochu znepokojilo. Vytrhl mu svou ruku a vystavil ji podrobnému zkoumání ve sporém světle.
„Mám zemřít, že jo?,“ řekl pochybovačně.
„Eh, úplně ne.“
„A co teda?“
Harry si přitáhl knihu blíže a přečetl nahlas: „Pokud je malíček rovný, dlouhý a odkloněný od prsteníčku, naznačuje, že nejsi poután konvencemi, nové myšlenky a zvláštní libůstky tě vzrušují a – ehm, můžeš mít zálibu v provádění jistých aktů na kuchyňském stole nebo na jiném neortodoxním místě.“
Draco se nestačil divit. „To tam nepíšou! V učebnicích se tohle nepíše!,“ zašeptal vytřeštěně, přitáhl si knihu a potichu si pasáž pro sebe přečetl. – Aha. Tak jo, no.“
Harry se pousmál a znovu čapnul Draca za ruce. „Dlouhé prsty,“ zamumlal a znovu se podíval do knížky. Tentokrát ovšem ruce nepustil hned, a Draco jen sledoval, jak projíždí stránky, a čekal, až mu Harry řekne konečný výsledek.
Chvíli bylo ticho a Draco si mezitím prohlížel Harryho, který každou čáru a konturu sledoval jemnými doteky svých prstů. Byl to neuvěřitelně intimní pocit, nejen kvůli tomu, jaká tajemství se teď o něm asi Harry dozvídá, ale také protože nikdy neseděl k Harrymu blíž. Byl tak blízko, že viděl velice světlé pihy pod jeho očima, které snad ani nebyly pihami, protože byly tak bledé a téměř neviditelné. Viděl, jak se mu posunuje ohryzek, když polknul, a jazyk, který v soustředění vystrkoval z pusy.
Draco náhle zjistil, že po něm pohyb opakuje, a aby se zabavil, vzal si třešeň a strčil si ji do pusy.
Harry vzhlédl a zamračil se, zároveň chytil Draca opět za ruce. „Nehýbej se,“ řekl nepříjemně.
„Chtěl jsem třešni,“ řekl Draco s mírným pokrčením ramen.
„No, tak hezky počkej, dokud neskončím.“
„Trvá ti to věčně.“
„Máš ty nejsexuálnější ruce, které jsem kdy viděl,“ řekl Harry nepřítomným tónem, a Draco se na ně zálibně díval.
„Jsou docela hezké, že?“
Harry znovu vzhlédl a zatvářil se otráveně. „Přestaň mě rozptylovat.“
Draco už vysál z třešně všechnu šťávu a spolkl zbytek, přičemž se znovu upřeně díval na misku.
„Chci další třešni.“
„Řekl jsem, počkej, až skončím,“ zopakoval Harry, znovu přejel prstem po Dracově životní linii a počítal úhel, který svírala s jeho hlavovou linií.
Draco ucuknul rukama a Harry ho chytil pevněji se rty pevně semknutými. Bez vzlédnutí se natáhl, vzal z misky třešni a přiložil ji Dracovi ke rtům. Draco překvapeně otevřel pusu, aby mu třešeň mohl strčit dovnitř.
„Tak. Přestaň si stěžovat.“
Zvláštní, Draco si teď chtěl stěžovat víc než kdy jindy.
Naklonil hlavu na stranu, pozoruje Harryho při práci a nepřítomně do třešně kousnul. Hořkosladká chuť se mu rozprskla všude v ústech, na což se Draco zašklebil a rychle zbytek spolkl.
„Tahle nebyla dobrá, dej mi jinou.“
Harry si nevěřícně odfrkl, vzal třešeň, ale ani teď nevzhlédl. Draco ovšem nebyl zvyklý na to, aby ho někdo tak okázale ignoroval, a tak se rozhodl upoutat Harryho pozornost jinak. Než aby ho nechal vložit třešeň přímo do úst, vzal mu ji tentokrát z prstů pomocí jazyka.
Harry na něj vytřeštil oči, ale Draco se už díval jinam a s velice andělským výrazem studoval učebnici.
„Tak co, už jsi našel něco zajímavého?,“ zeptal se.
„Eh, co? Aha. Ještě nejsem hotov. Teda skoro.“
Draco přikývl, převaluje si třešni na jazyku, a sledoval, jak Harry znovu nastavil jeho ruce světlu.
Tentokrát si o to Draco nemusel ani říct. Hned jak polkl, Harry zvednul třešni a s úsměškem mu ji přidržel u úst. Draco ji rychle zďobnul, ale trochu šťávy mu zůstalo na rtech.
„Čuně,“ škádlil ho Harry a přejel mu prstem po spodním rtu. Draco rozšířil oči, a než o tom mohl přemýšlet, nebo o zvláštním brnění na kůži a uvnitř svých žil, vtáhl Harryho prst do úst, jemně ho cucal a obtočil ho jazykem.
Harry nevěřícně zíral a celý zčervenal, jeho druhá ruka, kterou držel Dracovu, najednou povolila stisk. Dýchal poněkud přerývaně, když mu Draco líně přejel jazykem po celé délce prstu, aby slízl poslední kapky šťávy.
Beze slova mu Harry vytáhl svůj prst z úst, odkašlal si a znovu se chopil Dracových rukou.
„Už skoro jsem,“ řekl měkkým a zastřeným hlasem.
„Hmm. Pak udělám já tebe,“ řekl Draco nepřítomně, přičemž se stále snažil vykoumat, co asi tak zrovna dělá.
„Cože?“ Harry prudce zvedl hlavu.
„Tvoje ruce,“ vysvětlil Draco. „Pokusím se přečíst tvé ruce. Taková byla dohoda, pamatuješ?“
„Jo, a třešně,“ zamumlal nesměle Harry. „Řekl jsi, že mi dáš třešně.“
Draco se poněkud dravě usmál. „Taky ti je dám, Pottere,“ řekl. „Jen co mi přečteš moje nádherné sexuální ruce.“
„Hotovo.“ Harry znovu upustil obě ruce, jako kdyby hořely. Hodně se přitom červenal.
„A?“
„Je to velice sexuální.“
Draco mu odpověděl pouze úsměvem, a Harry si trochu povzdychl. „Tvoje srdeční linie je dlouhá a vlnitá a končí mezi ukazováčkem a prostředníčkem, což indikuje tendenci k volnému vyplavování emocí a vášní, které jsou běžně kontrolovány rozumem. Tvoje životní motto je, „Když to vypadá dobře, udělej to, a to hned“. Jsi vyrovnaný, co se týče stimulace sebe i tvého partnera. Jsi velice náladový a nikdy nudný. Dolní pahorek na tvé dlani je větší než ostatní, a to znamená, že jsi velice tělesně uvědomělý, a vyžíváš se v dotecích a – mmm, smyslných pocitech. Potěšení těla je pro tebe, mm, základní potřeba. Měl bys pracovat jako masér. Nebo jako profesionální kurva, ale to je jen moje interpretace,“ zasmál se nervózně Harry, a sledoval, jak si Draco přemýšlivě vsunul do úst další třešni.
„To už všechno dávno vím,“ řekl nakonec. „Co dál?“
„No, barva tvých rukou naznačuje, že rád prožíváš sexuální stimulaci tělem, duchem i duší. A to je asi tak všechno.“ Nervózně poposedl.
„Úžasné,“ zavrčel Draco a hrál si s třešní v prstech. „Dobrá práce, Pottere, tady máš,“ přidržel Harrymu u rtů třešni, a tomu chvíli trvalo, než si vzpomněl, jak se žvýká.
Hrdlem mu stékala teplá třešňová šťáva a olízl si rty. Třešně vlastně nebyly tak špatné, jak si předtím myslel.
Draco ho vzal za ruku a chvíli na ni trochu bezradně zíral. Párkrát se podíval do knihy a zpět na jeho ruku, nakonec na misku s třešněmi. Jednu si vzal, hodil si ji do úst a přemýšlivě ji cucal, jako by se snažil rozpomenout, která že je srdeční a která hlavní linie.
Harry otevřel pusu, aby mu pomohl, ale Draco toho zneužil a umlčel ho třešní, než mohl říci byť jen jediné slovo. Harry ji překvapeně rozkousl a Draco se opět vrátil k jeho dlani.
„Všechny tyhle čáry,“ řekl a jemně přejížděl špičkou prstu po Harryho mozolnaté dlani. „Ty vodorovné. Myslím, že to znamená...,“ podíval se do knihy a přečetl nahlas: „Rozhodnutí děláš srdcem a soucit převládá nad logikou.“
„Vůbec!,“ vykřikl Harry. Ostatní lidé v knihovně se na něj zle zadívali, a tak to zopakoval ještě jednou, tentokrát více potichu, „To není pravda.“
Draco se ušklíbl. Už zbývaly jen tři třešně, z toho jednu rychle snědl, a druhou podal Harrymu. Harry ji vcucl a rychle spolknul.
„Není to pravda,“ zamumlal znova.
„Ty vůbec nevíš, jak se mají jíst třešně,“ řekl Draco naštvaně. „To nemáš jen tak spolknout! Musíš ji cucat, abys z ní dostal veškerou chuť.“
Harry obrátil oči v sloup. „Copak na tom záleží?“
„Prostě záleží. Mám poslední, tak to tentokrát udělej správně.“
„Jak?,“ navzdory všemu byl Harry zvědavý. Možná byl právě tohle ten důvod, proč mu nikdy třešně nechutnaly. Třeba je celou dobu jedl špatně.
„Musí ti vydržet co nejdéle.“ Zvedl poslední třešeň a Harry se střídavě díval do Dracových vyzývavých očí a na třešni.
Ještě nikdy neucukl před výzvou, a rozhodně s tím nehodlal začít právě teď.
Byl si vědom toho, že by ho kdokoli mohl vidět, jak jí třešně z Dracovy ruky. Proto nejdřív třešeň olízl a jemně se přitom otřel jazykem o Dracovy prsty. Draco se trochu napřímil a dech se mu zadrhl v hrdle. Harry si náhle uvědomil, že nad ním má trochu moc, ať už to bylo jakkoli zvlášní a nepřirozené.
Draco měl stejné pocity jako on, když mu Draco olízl prsty.
Ozbrojený tou znalostí, spolu s odhodláním dokázat, že mu jde jezení třešní mnohem lépe navzdory chybějícím zkušenostem, Harry třešni trochu naďobnul, jenom malinko, zatímco ji Draco stále držel. Nadělalo to děsný nepořádek, šťáva byla všude po Dracových prstech, a Harry ji znovu a znovu slízával. Nakonec si třešni vsunul jazykem do úst, spolkl ji a triumfálně se na Draca podíval.
Nebylo to zrovna to, co čekal. Draco vypadal, jako kdyby ho srazil vlak. Oči měl zastřené a dýchal velice zhluboka.
Harryho to trošku znepokojilo. „Nekousl jsem tě, že ne? Omlouvám se, já...“
„Musím jít,“ řekl Draco a postavil se tak rychle, že skoro překotil svoji židli. Shrábnul svoje učebnice ze stolu a vyběhl z knihovny dřív než se Harry stačil vzpamatovat z jeho náhlého odchodu.
Komentáře
Přehled komentářů
Úžasné, úžasné a úžasné! xD Moc povedené! ;) Doufám, že bude (hodně)brzo nový díl xDD
Další kapča
(skydiver_tf, 16. 9. 2009 19:29)
Ahoj, díky všem za komentáře, vždycky mě váš feedback potěší. :-) Jinak, scéna s třešněmi je taky moje oblíbená...nicméně prozradím, že vás čekají i lepší ;) vyložte si to, jak chcete.
Další kapitola je asi způlky přeložená...tzn. mohla by se tu objevit už brzo. Mějte se!
...
(darken, 15. 9. 2009 4:17)
Och, tak tohle bylo něco! Úžasná kapitola, vážně. Obdivuji překlad.
To jak kluci třešně bylo... bylo prostě... něco.
Děkuji.
:-))
(Silwia, 13. 9. 2009 1:06)Nádhera :-)) Díky, konečně jsme se dočkaly, to čekání stálo za to :-))
Úúúžasné
(Ivet, 11. 9. 2009 16:23)Tak tohle byla skvělá část povídky. Snad tu bude pokračování co nejdřív. x))
Kyaaa xD
(Tökime, 16. 9. 2009 22:05)