Cinnamon - Pod tvoji úroveň, Kapitola 1.
8. 2. 2009
Nejsem tvá, ne v tobě ztracená
Ne ztracená, ač toužím být
Tak jako svíčka v půldni rozžatá
Jak vločka sněhu v moři dlít.
Ty miluješ mne, přec
čistá a jasná je duše tvá.
Jsem tím, kým jsem, by
zář ve světle ztracená.
Padám do lásky
slepá a hluchá, hluchá a slepá
smyslů zbavená, tvou bouří smetená
vosková svíčka ve vichřici.
- Nejsem tvá, Sarah Teasdale
Krása nebylo slovo, které by Harry Potter užíval často, a rozhodně to nebylo slovo, kterým by popsal podzim. Neměl ho prostě rád. Mrtvé listy křupající pod nohama při chůzi, každým dnem více odhalené stromy a zápach mokré hlíny, obzvlášť výrazný v chladném vzduchu, to vše činilo podzim jeho nejméně oblíbeným ročním obdobím. Jedině díky začátku famfrpálové sezóny byl pro Harryho podzim trochu snesitelný, ovšem za předpokladu, že ta sezóna byla úspěšná, což nakonec většinou byla.
Jaro více odpovídalo jeho vkusu, spíše začátek než konec, kdy věci znovu ožívaly, ne umíraly. Líbila se mu vůně rozkvetlého jetele, přesto si nikdy neuvědomoval, co se mu na jaru tolik líbí. Věděl, že ho má jednoduše rád, a neztrácel čas přemýšlením, proč tomu tak je. Na celém světě nebylo dost času na přemýšlení o důvodech pro všechno a Harry se už dávno rozhodl, že vůně jetele nestála za přemýšlení. Vůně čerstvého jetele a křupání spadlých listů byly až moc frivolní na to, aby o nich přemýšlel.
Zatímco se temnotou vracel domů, přemýšlel Harry o famfrpálu. První zápas letošní sezóny mezi Zmijozelem a Nebelvírem byl naplánován na příští den a Harry byl pevně rozhodnutý nenechat Zmijozel získat body do školního poháru díky vítězství ve hře.
Jediný zvuk vůkol vydávaly Harryho boty, když drtily spadlé listí pod podrážkami, a vítr hvízdající v korunách stromů. Harry si poprvé v životě pomyslel, že vydat se sám pěšky do Bradavic nebyl úplně nejlepší nápad. Měl za sebou výlet do Prasinek, který jako vždy strávil s Ronem a Hermionou U Tří košťat. S láhví máslového ležáku proti zimě v ruce společně zaháněli říjnový chlad a smáli se tak jako vždy, když byli spolu. Nicméně Harry se rozhodl nechat přátele odejít do hradu samotné a vyrazil krátce před soumrakem, aby byl dobře odpočatý na nadcházející zápas.
Harry si sotva s úlevou všiml, že už brzo bude na dohled od hradu, když ho zvláštní zvuk přiměl ztuhnout na místě. Oči měl rozšířené strachy – Harry znal Hagrida dost dlouho na to, aby věděl, že má zálibu v prazvláštních zvířatech, a s hůlkou v pohotovosti se pro případ rychlého útěku vydal za zvláštními zvuky hloub do lesa.
Když spatřil v měsíčním světle příčinu těch záhadných zvuků, zastavil se málem uprostřed kroku. „Proboha“, zeptal se hlasem, který naznačoval, že ve skutečnosti vůbec nechce znát odpověď, „co to provádíš s tím stromem?“
Draco Malfoy ztuhl, když uslyšel jeho hlas, a pomalu odtáhl hlavu od díry v kmeni stromu a řekl:“Jsem opilý.“
Přitom pečlivě vyslovoval každou slabiku a očima nestoudně přejížděl po Harryho těle.
Harry se culil: “A proto sis spletl ten ubohý strom s člověkem a začal ho obtěžovat. Ačkoli, pokud sis myslel, že ten strom je nějaký Zmijozel, pak docela chápu, že ses spletl. Vy Zmijozelové jste od stromů občas k nerozeznání.“
Malfoyovy oči, už tak skelné z přemíry Ohnivé Whisky, se trochu zúžily.
„Ne,“ řekl, hlas trochu třaslavý. „Jsem opilý a ty jsi jen iluze seslaná, aby mě mučila v mém opileckém stavu.“
„Sakra, Malfoyi, ty umíš znít jako úplný blbec, i když jsi nalitej“, vysmíval se mu Harry.
Malfoy zavrtěl hlavou, ztratil rovnováhu a spadl na kmen stromu. Sáhl jednou rukou zpátky do dutiny a začal znovu něco hledat.
„Vypadni, Pottere“, řekl odmítavým tónem a otočil se k Harrymu zády.
„Co to děláš?“, zeptal se znovu Harry.
„Hledám další whisky“, zamumlal Malfoy.
„Aha“. Harry krátce zvážil, jestli mu má říct, že už měl zjevně whisky dost, ale vidina zítřejšího famfrpálového zápasu proti Malfoyovi s kocovinou vypadala příliš lákavě na to, aby se jí vzdal.
„Ty nechceš vědět proč?“, zavolal Malfoy přes rameno, zatímco se snažil vytáhnout z díry láhev příliš dlouhou na to, aby se mu to podařilo. „Myslím, proč jsem opilý.“
„Nijak zvlášť, věř mi.“
Ale Malfoy byl nejen opilý, ale i ukecaný. Konečně vytáhl láhev whisky z dutiny a opřel se o kmen. „Otec řekl, že tu musím zůstat přes Vánoce.“
Harry obrátil oči v sloup.“Chudáčku Malfoyi. Upřímně, je mi tě líto. Na ničem mi nezáleží víc.“ „Nezauzluj si tkaničky, Pottere, jen proto že tu ty musíš vždycky zůstat přes prázdniny nemusí ostatní chtít dělat totéž.“
„Jsou horší místa“, řekl Harry s pokrčením ramen a chystal se odejít.
„Ach, to říkáš ty,“ řekl Malfoy plačtivě. „Ty to rozhodně můžeš říkat. Ale ty aspoň nesdílíš ložnici s Crabbem. A taky tvůj spolubydlící netrvá na tom, že prakticky každou noc ojede Pansy, zatímco ty spíš přes uličku.“
Napil se zhluboka whisky.
Harry se otočil zpátky a kriticky Malfoye zkoumal, očividně s velkým pobavením.
„Malfoyi, prosím, ušetři mě detailů. Nečekal jsem, že budeš tak patetický. Opíjíš se v lese, zatímco tvůj kumpán si to rozdává s Pansy ve tvém pokoji? Nechutné.“
„Tohle je moje tajná skrýš“, řekl Malfoy s přikývnutím, ukazujíc na díru ve stromě. „Nikdo neví, že je to tady.“
Harry znovu obrátil oči v sloup. „Já to vím.“
Malfoy to chvíli rozvažoval a pak vykročil směrem k Harrymu s přemýšlivým úšklebkem. „Předpokládám, že už to tedy není žádné tajemství. Teď to bude místo, kam budu dávat věci, které chci, abys našel. A těch rozhodně není moc.“ Přemýšlivě se znovu napil whisky. „Budu si muset najít novou skrýš, tuhle bys určitě vykradl.“
Draco teď stál dost blízko na to, aby z něho Harry cítil whisky. Nakrčil nos a ustoupil.
„Nepiju whisky, Malfoyi, takže tvoje skrýš je přede mnou bezpečná.“
„Ach ano,“ řekl Malfoy s hlasem plným smutného pobavení. „Princ dobra a bezchybnosti by se těžko snížil k tomu, aby pil whisky jako my, obyčejní smrtelníci. Na druhou stranu, Nebelvír a milovník mudlů by stejně nikdy neocenil whisky tak vytříbenou jako je tato, takže tvoje ignorance je omluvitelná.“
Celý jeho proslov byl tím směšnější, že Malfoyova výslovnost byla dost nejasná a zněl tak díky tomu o roky mladší, jako dítě.
„Jdi do háje, Malfoyi,“ odsekl Harry, znuděný už jenom pohledem na to, jak se Malfoy čím dál tím víc ponižuje ve svém opilectví. Znovu se otočil, že už odejde, a Malfoy ho chytil za paži.
„Ty si myslíš, že jsi lepší než my,“ zasyčel. „Ty a tví kamarádíčci. Hrdinové a šampióni školy.“ „My že si myslíme, že jsme lepší než ty? Ale jdi, jsi přece Malfoy, kdo by si mohl jenom pomyslet, že je lepší než ty?“, řekl Harry sarkasticky.
„Očividně ty, a nezaslouženě,“ odfrkl Draco. „Ty totiž nejsi lepší. Jsi prostě jako všichni ostatní.“ Harry kráce pohlédl přes své rameno a řekl chladně: „Jsem jako všichni ostatní, Malfoyi, ale i tak jsem o hodně lepší než ty.“
Prudce do něj strčil, snadno shodil Malfoye na zem a odešel, aniž by se ohlédl zpět.
Malfoy za ním nadával a křičel všechny nadávky, na které si mohl vzpomenout, ale Harryho odchod přitáhl jeho pozornost k whisky, kterou vylil, když spadl na zem. Malfoy se nakonec dostal zpátky do hradu a zhroutil se na svoji postel, aby se z toho vyspal, nicméně Harrymu to bylo šumafuk a strávil hodinu před spaním tím, že si procházel různé famfrpálové manévry, které učil svůj tým předešlý měsíc a které doufal použít následující den proti Zmijozelu. Pak otevřel zápisník, do kterého on, Ron a Hermiona společně psali, a napsal pár řádek o tom, že viděl Malfoye opilého v lese. Byl si jistý, že to bude Ronovi připadat zábavné.
Zápisník byl Hermionin nápad. Brali si ho s sebou do hodin, psali do něj, kdykoli a cokoli se jim zachtělo – psaníčka nebo nápady, někdy nic víc než bláboly vymyšlené z nudy. Byl to způsob, jak zůstat v kontaktu, když jim začaly jejich hodiny přerůstat přes hlavu. Po nějaké době začli losovat o to, kdo vezme zápisník s sebou do hodiny, a daný člověk musel nějak okomentovat poslední zápis a napsat něco, když se téma vyčerpalo. Touto dobou již byl zápisník zpola plný vtipů, komentářů na různé hodiny a učitele, stěžování si na úkoly, ale i závažnějších věcí – kupříkladu předpovědi, co udělá Voldemort příště a diskuze o Siriově místě pobytu, vše samozřejmě zaheslováno. Harry přestal psát a odložil brk, vyšplhal na postel a usnul, zrovna když Ron vešel do ložnice.
***
Harry se probudil dávno před rozbřeskem a zbývající hodiny do svítání strávil kroužením nad famfrpálovým hřištěm. Zkoumal povětrnostní podmínky, počasí a viditelnost, plánoval, jak upravit herní strategii pro dané podmínky. Byl to chladný a jiskřivý říjnový den, šedé mraky zakrývaly slunce, ale nehrozily deštěm; perfektní famfrpálové podmínky. Vešel do Velké síně lačnící po snídani, byl si jistý svým vítězstvím.
„Velký zápas, co, Harry? Srazíš Zmijozel na kolena!“, zavolal na něj Ron, když Harry vešel.
Davis Connelly, páťák a brankář, je slyšel a zakřenil se.
„Samozřejmě že srazíme, kámo,“ řekl uvolněně, širokou tvář rozzářenou vzrušením. „Jako vždycky!“
„S Harrym na postu chytače,“ chvástal se Seamus, střelec, „nemůžeme prostě nikdy prohrát!“ Ostatní Nebelvíři zajásali a všichni od Zmijozelského stolu se na ně otočili a zamračili se.
„Hodně štěstí, Nebelvíre,“ zavolalo několik Havraspárských a Harry se pro sebe usmál.
Byla to úplně normální hra. A famfrpál byl vždycky důvod se usmát, obzvlášť když to zahrnovalo pokoření Zmijozelu, což vždycky Nebelvíři činili.
***
Všichni studenti se shromáždili, aby přihlíželi zápasu, a Harry zaujmul své místo nad ostatními hráči a dodával jim kuráže. Byl zvolen kapitánem týmu poté, co Angelina odmaturovala. Hra začala a Harryho oči prohledávaly herní pole, sledovaly nepřítomně pohyb Camrálu, zatímco hledal Zlatonku. Párkrát pobaveně pohlédl na Malfoye, který spíš vypadal na to, že přepadne a sletí z koštěte, než aby mu nabídl nějakou soutěž v chytání Zlatonky. Znal ho ale příliš dobře na to, aby ho podcenil. Bylo by totiž velice zmijozelské, mít „jako“ kocovinu a ukolébat ho ve falešném pocitu bezpečí, jenom aby pak snadno chytil Zlatonku.
Potlouk málem srazil Malfoye z koštěte a Harry se zasmál. Malfoy se na něj podmračeně podíval, když tu zahlédl koutkem oka zlatý záblesk. Harry ho uviděl v téže chvíli a vzápětí se oba řítili vzhůru, Malfoy pevně odhodlaný nespadnout z koštěte a pokořit Harryho, když v sobě sotva udržel snídani, Harry s lehkým pobavením, když viděl Dracův zbědovaný pohled. Zlatonka se jim ztratila a Harry potichu zaklel. Nebelvír a Zmijozel teď měli vyrovnané skóre a on obletoval bez ustání kolem hřiště. Chystal se vystoupat o kousek výš, aby měl lepší výhled, když tu se náhle Malfoy vrhl střemhlav dolů a Harry ho instinktivně následoval. Měl rychlejší koště a jeho technika byla více vypracovaná, zvlášť když Malfoy nedokázal udržet koště úplně rovně, a Harry ho snadno dohonil. Letěl téměř kolmo dolů, příliš blízko k Malfoyovi na to, aby se pokusil změnit kurz aniž by zapletl do sebe konce jejich košťat, ale bylo mu to jedno. Očima stále hledal Zlatonku. Byli už skoro u země, když si Harry uvědomil, co Malfoy udělal – předstíral, že vidí Zlatonku, aby Harryho odlákal. Harry si nadával, že si to neuvědomil dřív. Malfoy uslyšel jeho kletby a potichu se zasmál. Byli pouze vteřiny od nárazu a Harry zatočil, aby vybral oblouk. Byl ale moc blízko a Malfoy neuhnul. Harry do něj vrazil, vyvedl ho z rovnováhy a Malfoy, jehož rovnováha byla už předtím dost nejistá, sjel na stranu a chytil se pevně svého koštěte. Konce jejich košťat se zapletly a Harry se zoufale snažil je rozmotat, ale bylo už pozdě. Pouhé sekundy od začátku pádu k zemi narazili oba do země s praskáním kostí a košťat, temnota pohltila Harryho, zrovna když ho agónie ze zlomenin přiměla zakřičet.
Vedle něj, stejně polámaný a zakrvácený, zamumlal Malfoy: „Slabý, Pottere,“ než také ztratil vědomí.
...
(Lea, 31. 5. 2009 13:29)