V tu noc, poté co odpověděl Potterovi v deníku, seděl Draco ve společenské místnosti, zatímco ostatní Zmijozelové nadšeně mluvili o první sněhové nadílce této sezóny, která všechny překvapila svým brzkým příchodem, a také o famfrpálovém zápase o nadcházejícím dnu. Draco seděl sám u krbu a pozoroval přemýšlivě plameny. Kdyby se ho býval někdo zeptal, o čem přesně přemýšlel, byl by nebyl schopen odpovědět, protože na nic specifického nemyslel. Hlavou mu probíhaly obskurní myšlenky, které by Potter samosebou nazval "poetickými", které byly ale jen sebezkoumající. Provinilé myšlenky, převážně o Potterovi. Zdálo se mu tak nějak nesprávné využít nynější situaci. Ale už bylo příliš pozdě na návrat. Kouzlo bylo sesláno, a jestli byl tohle Potterův osud, Draco už ho zastavit nemohl.
"Mluvil jsi s ním?," zeptala se jemně Pansy a sedla si vedle něho. Na minutku se Draco bál, že myslela Pottera, a začervenal se.
"Co?," zeptal se, celý v rozpacích.
"Vincent. Mluvil jsi s ním?"
"Aha. Ne, nemluvil. Ale měl bych. Udělám to," přikývl.
S úlevou se usmála. "A - a mluvil jsi s Ronem?"
Dracův nos se nechutí zvrásnil. "Samozřejmě, že ne. Nemohla bys mi dát dost, abys mě přiměla promluvit s Weasleym. Ale pracuji na tom, musíš mi prostě věřit."
Usmála se zářivým a sluníčkovým úsměvem, který z ní téměř udělal krasavici, a hrozně ho šokovala tím, že ho náhle objala. Nikdo se nesměl dotknout Malfoye bez dovolení.
"Děkuju," zašeptala a políbila ho na tvář. Vyběhla ven ze společenské místnosti dříve, než se mohl vyrovnat se svým šokem a něco odseknout.
Šklebíc se, Draco si škrábal tvář hřbetem dlaně. "Nechutné," mumlal si pro sebe.
"Co to se mnou sakra je? Nejdřív si dám deník do kalhot, potom skrz něj mluvím s Potterem, a nakonec domlouvám Pansy vztah s Weasleym. Kdybych to nevěděl lépe, řekl bych, že ten hloupý deník byl prokletý, ještě než jsem na něj položil ruku."
"Draco?," zeptal se Blaise ustaraně. "Nemluvíš sám k sobě, že ne?"
Draco se zasmál. "Samozřejmě, že ne. Malfoyové sami k sobě nemluví."
Blaise nevypadal moc přesvědčeně.
Byla už tma, když si to Harry namířil k dutině se svou hůlkou jakožto jediným zdrojem světla. Začalo sněžit, malinké ledové kapičky, které se mu lepily na řasy. Bylo příliš brzo na sníh.
Přečetl si Dracovu odpověď v žhnoucím světle své hůlky.
"Samozřejmě, že zima má svoji vůni, Pottere. Voní jako krápníky a borovice, takový ten druh chladu, který tě lechtá vzadu v nose a vysušuje ti rty; jinovatka a chladný oheň. Jsi méně nápaditý, než jsem si myslel, jestliže si nedokážeš představit, jak voní zima. Ale opět, Nebelvíři nejsou známí svou představivostí. Cítit zimu ve vzduchu je těžko poetické, Pottere. Zklamal jsi mě, jestli si myslíš, že to je poezie.
Co se té laskavosti týče… Možná bychom s trochou spolupráce mohli vyřešit problém, jestli je všechno řízené osudem nebo je to jen náhodný sled událostí. Ty tvrdíš, že je "dáno", aby Weasley a Grangerová skončili spolu. Já říkám, že pokud ano, je to pouhá náhoda. Troufneme si dokázat, že tady ten tvůj osud není správný?"
Harry se chvilku rozmýšlel a pak odpověděl.
"Dokázat, že není správný? Jak to navrhuješ provést? Protože i když dokážeme, že není správný, pak bylo možná dáno, že to uděláme. Vidíš? Všechno v životě je souhra miliónů věcí, které se už staly, a neexistuje způsob, jak dokázat, že co se stalo, nebyl osud. Stalo se to, a proto se to mělo stát. Není to možné, Malfoyi. Ale stejně, tato laskavost, kterou pořád zmiňuješ, mě zajímá. O co jde?
Ještě poznámka pod čarou, odmítám uvěřit, že se rty Vždy Předvídatelného Malfoye vysuší, a pokud ano, pak mě fakt, že při tom vydávají hrozný puch, obtěžuje víc, než kdy budeš vědět."
Odspěchal celý zmrzlý zpátky do hradu a do své ložnice, aby rychle dopsal domácí úkoly.
Později toho večera seděl Harry u okna ve své ložnici. Všichni jeho přátelé ještě seděli ve společenské místnosti, mohl dokonce slyšet jejich hovor a smích, ale jeho začala bolet hlava, a tak si vzal lektvar a šel radši nahoru, kde bylo ticho. Otevřel okno a vpustil do pokoje chladný vzduch. Poté se vyšplhal na okenní parapet a pozoroval malinké sněhové vločky, jak líně padaly dolů z tmavého nebe.
Několikrát opatrně vdechl, ale necítil ve vzduchu žádný rozdíl. Žádné ledové krystalky, žádnou borovici, žádný ledový oheň. Jenom shnilé listí podzimu, které nenáviděl. Vůni hniloby a rozkladu.
Hned nato se zjevil ve dveřích zářící Ron. Na první sněhové nadílce bylo zvláštní, že vždy vykouzlila na každé tváři úsměv a skvělou náladu, dětinské nadšení a okouzlení.
"Sněží!," vykřikl. "Věděl jsem, že bude dnes večer sněžit, prostě jsem to cítil!"
Harryho oči se zúžily. "Není ještě ani listopad," řekl trucovitě. "Je moc brzo na sníh a pro nás to také znamená špatné podmínky pro zítřejší zápas."
Ron pokrčil rameny. "Stejně do té doby přestane a první sníh se nikdy neudrží na zemi dlouho, takže se nemáme čeho bát. Mimoto porazíš Zmijozel za jakýchkoli podmínek."
"Jo, jako minule."
"To nebyla tvoje chyba, Malfoy měl kocovinu, říkal jsi to."
Harry pokrčil rameny, neměl náladu na Ronův entusiasmus. Cítil se zvláštně - tak filozoficky.
"Asi jo. Prostě počkáme, co se stane."
Ron ho ve tmě pozoroval. "Jsi v pořádku? Poslední dobou se chováš divně."
Ron ho ještě chvilku pozoroval a pak krátce přikývl. "Dobře. Budu dole."
Harry kývl a Ron odešel. Harry se obrátil zpět k oknu a ještě pár minut sledoval, jak padá sníh, než slezl z okenního rámu a okno zavřel. Převlékl se do pyžama a vlezl si do postele. Trvalo mu ale dlouho, než se mu podařilo usnout.
Druhého dne před snídaní se Harry vzbudil brzy a šel ven, což byl jeho obvyklý rituál před každým famfrpálovým zápasem. Ačkoli byla na trávě jinovatka, sníh se neudržel a roztál. Byl chladný den, a když kráčel, dech se mu srážel u úst a zmrzlá tráva mu křupala pod nohama. Přinesl si s sebou koště, ale postrádal touhu létat; byl by radši měl z nějakého nedefinovatelného důvodu pevnou půdu pod nohama. Možná proto, že bylo snazší udržet rovnováhu, a on se poslední dobou cítil výrazně nevyrovnaný.
Po krátké obchůzce na hřišti si šel dovnitř sníst snídani a vyzvednout si své učebnice. Ten den měli jen dopolední vyučování a zápas se měl konat po obědě. Většina lidí se už shromáždila ve Velké síni na snídani, kde byla atmosféra stejná jako před každým zápasem, jenom trošku energičtější kvůli sněhové nadílce. Sklouznul do své židle, vzal si kousek toastu a pak se všechno zamlžilo.
"…Harry? Harry. "
Zdvihnul hlavu a uviděl Hermionu, jak ho starostlivě pozoruje. "C-Co?," zeptal se trochu zmateně, když našel znovu rovnováhu.
Ale Harry náhle pocítil, že opravdu není v pořádku. Spíš se cítil, jako by měl v příštím momentu začít zvracet, a Velká síň opravdu nebyla to vhodné místo.
Rychle se zvedl a nuceně se na ni usmál. "V pořádku. Jen nemám hlad."
Otevřela ústa, aby se ještě na něco zeptala, ale Harry už běžel pryč a neposlouchal ji.
Závrať ho zastihla znovu kousek od brány a on se zakymácel, až se musel chytit zdi.
"Všechno v pohodě, Pottere?"
Byla to jen jeho představivost, nebo v tom důvěrně známém, sarkastickém hlase uslyšel slabý nádech starosti? Ztuhl a pomalu se otočil. Malfoy stál přímo za ním, Crabbe po jeho pravém boku, Goyle ještě snídal.
Známý temný výsměch v jeho očích zničil všechny představy o starostlivosti. "Jsem v pohodě, Malfoyi," řekl chladně.
Malfoy se zasmál. "Nechceme přece, abys zase spadl ze svého koštěte jako ve třetím ročníku, že?"
"Věř mi, Malfoyi, nemusíš se o to starat," odpověděl Harry. Rychle odešel, než mohl Malfoy říct ještě něco, a než by pozvracel celou podlahu.
Vyšel ven a chladné ráno mu vyčistilo hlavu a zmírnilo zvláštní nerovnováhu. Poodešel kousek podél hradní zdi, aby ho žádný příchozí neviděl a dosedl těžce na trávu. Pomalu dýchal a čekal, až ho nevolnost pustí. O dvacet minut později, když začala hodina, už zapomněl na náhlou nemoc a začal se soustředit na důležitější věci - jako například famfrpál.
Draco sledoval, jak se Potter odpotácel a oči se mu zúžily v přemítání, co se mu na tom nezdá. Divný a velmi slabý pocit úzkosti se mu usadil v žaludku, ale on ho pevně potlačil. Koneckonců přece nic neudělal, ne? Nic, kvůli čemu by se musel cítit zodpovědným za Potterovu bledou tvář a stažené rty.
Stejně, jen aby se ujistil, se Vincentovi na něco vymluvil a odešel z Velké síně. Viděl, jak se Harry otočil ke dveřím, a následoval ho. Jakmile však vyšel ven z hradu, nebylo po Harrym ani stopy.
S neurčitou nadějí, že ho najde u dutiny, Draco odspěchal k lesu, ale Potter tam nebyl. Zalistoval knihu, přečetl si poslední poznámku, a potom, když se ujistil, že má ještě pár minut, začal psát odpověď. Pálilo ho navrhnout spojenectví právě Potterovi, i když s dobrým úmyslem zbavit se Pansy a jejího breku, culení se, vzdechů zlomeného srdce kvůli Weasleymu. Pokud to ale znamenalo, že už nebude muset čekat každý večer, až budou Vincent a Pansy hotovi, pak to za to stálo. A mimoto zde hrály roli i jiné věci kromě jeho pýchy, ať už to bylo jakkoli neuvěřitelné. Potter nesměl přestat psát.
"Věř mi, Pottere, bolí mě toto navrhnout. Druhá alternativa je však ještě hrozivější, takže se obávám, že je to nutné. Pansy se považuje za zamilovanou do nikoho jiného než tvého přítele Weasleyho. Takže tohle je můj návrh. Ty tvrdíš, že život se řídí osudem a že je dáno, že Grangerová a Weasley skončí spolu a zplodí tisíce zrzavých mudlovských šmejdíků. Já říkám, že všechno v životě je jen náhoda. Takže pokud by si Weasley měl vzít někoho jiného (řekněme - Pansy?), znamenalo by to, že s tím OSUD nemá nic společného, protože jsme to způsobili MY. A samozřejmě by to také znamenalo, že čistokrevná linie Weasleyových (ať už je jakkoli chudá a nechutná) by nebyla poskvrněna mudlovskou krví. Takže, co ty na to? Přijímáš?"
Když skončil, Draco si náhle uvědomil, že mu to trvalo déle, než si původně myslel, a že i kdyby běžel, přijde pozdě na lektvary.
Potichu zaklel a utíkal směrem k hradu. I tak přišel pozdě, celý udýchaný a zrudlý.
Snape zvedl tázavě obočí, což ale nebylo nic ve srovnání s totálním šokem na Potterově tváři. Draco nikdy nechodil pozdě na lektvary.
Zamračil se, sedl si vedle Pansy a vyndal si brk, vděčný za to, že se ho Snape na nic neptal. Kdyby to býval byl Potter, určitě by ztratil aspoň dvacet bodů.
Draco se ohlédl přes rameno a jeho oči vyhledaly Potterovy zelené. Chvíli se na sebe dívali a potom, šokujícně pro oba z nich, se Potter trochu křivě usmál a nebyla to ani výzva, ani výsměch, jen porozumění. Draco se otočil tak rychle, že rukáv jeho hábitu zachytl za jeho kalamář a převrhl ho na zem, což opět přitáhlo Snapeovu pozornost. Rychle zamumlal čistící kouzlo a klel si pod vousy.
Uslyšel za sebou smích a cítil zvláštní horko na lícních kostech, jak se zbarvily do růžova. Malfoyové, koneckonců, nikdy nebyli trapní a nečervenali se.
"Problémy, Malfoyi?," zavrčel zpoza něj Weasley a Draco slyšel, jak Pansy zadržela dech a pak vypustila zamilovaný vzdech.
"Dvacet bodů dolů pro Nebelvír za vyrušování hodiny," štěkl Snape a rozzuřeně pozoroval třídu. Od Nebelvírů se ozývaly tiché protesty, ale Draco vrhl na svého profesora vděčný úsměv, uklidil nepořádek a nenávistně pohlédl na Pansy, ačkoli nic z toho nebyla její chyba.
Vypadalo to na špatný den, což samozřejmě nebylo nejlepší pro nadcházející famfrpálový zápas.
Harry byl rozzuřený. Oslepující, spalující, bolestná zlost mu vřela v žilách, přinutila ho se třást a pevně sklapnout zápisník. Jak si může Malfoy dovolit říkat takové věci o Hermioně a Ronovi? Jasně, Harry sám byl proti jejich vztahu, protože to vypadalo, jak by to bylo "shůry dáno" a on byl proti osudu už jenom z principu, ale byl dalek toho, považovat to za něco špatného kvůli Hermioniným mudlovským rodičům a Ronově chudobě. Najednou se mu celá věc zdála hrozně marnivá. Jako kdyby chtěl rozdělit své nejlepší přátele, kteří ukázali minimální vzájemnou přitažlivost a která by třeba mohla přerůst do něčeho většího. A on by ji chtěl zničit, aby dokázal, že to tak nemusí být? Chtěl by ji zničit s pomocí Malfoye?
Hodil knihu zpátky do dutiny a rozčileně odkráčel. O hodinu později, když začal famfrpálový zápas, byl ještě pořád naštvaný, přičemž jeho vztek pramenil hlavně z pocitu viny, že sdílel tajemství s někým, kdo říká takové věci o jeho přátelích. Jak jen mohl zapomenout?
"V pořádku, Harry?," zeptal se Neville, který měl funkci týmového napáječe, když čekali v nebelvírských šatnách. "Jsi trochu bledý."
"Nejsi nervózní, že ne?," zeptal se křenící se Seamus. "Určitě vyhrajeme, pokud tedy tentokrát setrváš na svém koštěti."
"To nebyla jeho chyba!," vykřikla Natalie, odrážečka ze třetího ročníku. "Malfoy ho shodil."
"No dobře, tak pokud se nenecháš znovu shodit od Malfoye," opravil se Seamus.
"Věř mi," řekl temně Harry. "Malfoy proti mě nemá šanci."
"Tomu říkám morálka!," řekl s úsměvem Neville a podal mu vodu.
Famfrpál si vyžádal veškerou Harryho pozornost. Odsunul všechny ostatní myšlenky a soustředil se na Zlatonku. No, na Zlatonku a toho druhého chytače. Byl tak rozzuřený.
Malfoy evidentně neočekával hněv a měl aspoň tu slušnost vypadat vyděšeně, když uviděl Harryho vražedný pohled, jakmile se vznesli nad hřiště.
"Problémy, Pottere?," zavrčel Malfoy s úsměškem.
"Sklapni, Malfoyi."
Malfoy se zdál tímto prohlášením ještě více vystrašený a jeho uštěpačný tón se změnil, jak zařval s očividným zmatením: "Co?"
"Co myslíš?," hra už začala a Harry se začal poohlížet po Zlatonce. Malfoy měl příliš práce s pozorováním jeho obličeje na to, aby dělal to samé.
"Jestli to má cokoliv společného s tím roztomilým úsměvem mým směrem na lektvarech, Pottere.."
Harry ho přerušil. "Ty? Ty sis myslel, že jsem se usmíval na tebe?," lhal. "Věř mi, neusmíval. Smál jsem se ti, Malfoyi. Pobavila mě tvoje zrudlá tvář."
Harry obrátil oči v sloup, odrazil Potlouk a vylétl výš, aby se dostal pryč z hlavního centra dění.
"Co sis myslel, že jsme snad přátelé, nebo co?"
"Samozřejmě, že ne! Ale opravdu nechápu, čím jsem si zasloužil…"
Malfoy měl moc práce s argumentováním, aby si všiml Potlouku, který šel přímo po něm. Harry zareagoval instinktivně, vrazil do něj a odhodil ho z cesty.
Malfoy zalapal po dechu a otevřel pusu, aby zaječel, když si všiml, jak Potlouk prolétl kolem něj. Podíval se z něj na Harryho a zase zpátky a řekl téměř v pokorném tónu: "Díky. Neviděl jsem ho."
Harry byl moc naštvaný, aby vůbec měla tato necharakteristická ukázka vděčnosti nějaký vliv na jeho hněv. Otočil se pryč, Malfoye ignoroval a soustředil se na Zlatonku, která se musela každou chvíli objevit. Malfoy ho následoval.
"Pottere," řekl konečně a povzdechl si. "Prostě mi řekni, co jsem podle tebe udělal."
Harry letěl pár stop napřed a otočil se tak náhle, že se konec jeho koštěte téměř dotkl toho Malfoyova. "Ty nevíš, co jsi udělal? Myslíš, že máš právo nazývat takhle mé přátele?"
"A jak?," zeptal se Malfoy nechápavě.
Harrymu se zdálo, že Malfoy opravdu nevidí za těmi slovy urážku, a toto zjištění ho šokovalo. Otřeseně zíral na Draca v trošku zmateném úžasu a představoval si, jaké musí být žití ve světě, kde linka mezi "dobrým" a "špatným" byla tak jasně narýsovaná, ač zjevně pokřivená. On měl problém zjistit, co je pravda a co není.
Než kdokoli z nich mohl prolomit ten zvláštní, přemýšlivý stav, který na ně padl, zatřepetalo se mezi nimi něco zlatého. Byla to Zlatonka. Odtrhli od sebe oči a vrhli se za ní oba stejnou rychlostí, řítili se k zemi podobně jako posledně, kdy se takto málem zabili. Tentokrát to však bylo s větší grácií a kontrolou.
Natáhli se po ní oba ve stejný čas a Zlatonka skončila podle očekávání mezi Harryho prsty.
Místo aby čekal na fanoušky a svůj tým, než dorazí na hřiště, aby mu pogratulovali, Harry rozdrtil Zlatonku v dlani, hodil kousky na zem a nevrle odešel.
Pád mu dal dost času na obnovení svého hněvu a v době, kdy dopadl na zem, už byl znovu bezpečně skrytý za jeho hradbou.
Nikdo si nevšiml, že odešel. Jeho tým měl plno práce s tancování a ječením a Zmijozelové se mračili a mumlali si něco pod vousy. Všichni až na jednoho, a Malfoyovi trvalo pouze pár sekund, než zjistil, že Harry opustil hřiště a byl už skoro v nebelvírských šatnách.
Dracovi nevadilo, že prohrál. Popravdě řečeno to očekával. Nicméně neočekával Potterovu zlobu.
"To není o nich, Pottere, copak to nechápeš?" zavolal a Potter se zastavil a ohlédl přes rameno.
"A o čem teda?"
O nás. Dracovy oči se rozšířily a on tu zvláštní myšlenku potlačil.
"O Osudu," řekl hladce a chytil Pottera za zápěstí, když se Potter pohnul, aby otevřel dveře do šatny. "Věříš na něj, Harry?"
A Harry se zápěstím v jeho ruce neměl opravdu na vybranou. Bylo vcelku jedno, zda to byla pravda nebo ne, jestli to byla náhoda nebo osud, tak jako tak už v tom byl pevně zamotaný.
Přikývl a vytrhl mu svoje zápěstí. "Dobře," řekl. "Dokážu, že neexistuje."
Malfoy se na něj usmál a v odpověď pokývl hlavou. "Tak fajn," řekl. "Musíme udělat plány."
Nebelvíři se vraceli z hřiště, Harry je slyšel. "Později," řekl. "Naplánujeme to později."
Byl to neuvěřitelně trapný okamžik a potom, než aby se snažil ho prolomit slovy, Malfoy stroze přikývl a odešel.
"Zatracená smůla."
Draco povyskočil a otočil se. Šel zrovna do zmijozelské společenské místnosti, ztracen v myšlenkách, když ho náhle vyděsil hlas přímo zpoza něj. Goyle ho dohonil.
"Zatracená smůla. Tentokrát už jsi to skoro dokázal."
Najednou se Draco obával, že Goyle nějakým způsobem zjistil jeho myšlenky a viděl zmatek a otázky, které se mu převalovaly v hlavě. "Skoro dokázal co?"
"Chytit Zlatonku."
Draco se trochu sarkasticky usmíval svému stihomamu a pokrčil rameny. "Jo," řekl.
Šli teď společně. "Jednou ho porazíš."
"Samozřejmě, že ano. Je to nevyhnutelné." Byli chvíli zticha a šli dolů po schodištích. Najednou si Draco odhrnul vlasy z očí a trochu zoufale se zeptal: "Gregu, už se ti někdy - víš - "
"Už se mi někdy co?"
"Stalo, žes něčeho měl litovat, ale nemohl jsi s tím přestat?"
Chvíli se rozmýšlel. "Myslíš jako třeba přecpávání u večeře?"
"Ah, kašli na to," zavrčel Draco a protočil oči v důlcích. Dorazili ke vchodu do společenské místnosti a on vyštěkl heslo.
"Draco, počkej!," zvolal Goyle. "Kdybys mi to prostě vysvětlil - "
"Není co vysvětlovat. Jen mě nech samotného, jo?"
Byl už čas večeře a většina zmijozelských šla ze zápasu přímo do Velké síně a Goyle se k nim váhavě přidal.
Draco se rozvalil v křesle před žhnoucím krbem a zamračil se. Položil si bradu na ruce a pozoroval plameny. Byl si vědom něčeho nedefinovatelného, co ho ovlivňovalo, co se mu nelíbilo a čeho se přesto nemohl zbavit. Skoro jako nějaká chřipka, až na to, že nebyl nemocný, jenom neklidný.
Samozřejmě, že mu Gregory nerozuměl. Nerozuměl skoro ničemu.
Draco seděl sám v tichém v tichém rozjímání, když dovnitř vpadla plačící Pansy.
Draco ji v šoku pozoroval, jak se zhroutila u jeho nohou, příliš rozechvělá na to, aby mohl mluvit. "Co se stalo?"
Hluboce se nadechla a třaslavým hlasem začala vyprávět. "To Vincent," řekla nakonec a škytla. "Vracela jsem se sem a Harry Potter na mě zavolal a on, Ron a Hermiona za mnou běželi, a protože jsem nevěděla, co dělají nebo něco, tak jsem čekala, až mě doženou. Harry začal mluvit o lektvarech a jak on a Ron potřebují doučování , a Ron vypadal úplně stejně zmateně jako já. Víš, jak mi lektvary nejdou. Hermiona vypadala zděšeně, myslím, že ji naštvalo, že se nezeptal jí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jim pomoct nemůžu, když vtom přišel chodbou Vincent, a když viděl, že mluvím s Harrym a Ronem, začal křičet a strčil do mě a já do Harryho a Harry spadl," její hlas klesal a stoupal, jak hystericky dýchala.
"Hermiona šla pomoct Harrymu a já upustila všechny knížky z knihovny a snažila jsem se je sebrat, jenže jsem hrozně brečela, a v příštím momentu Ron skočil na Vincenta a snažil se ho praštit! A Vincet se jen smál a začal do něj bušit a Draco, myslím že ho zabije!"
Draco zaklel. Rozhodně by nemohl dát Pansy a Weasleyho dohromady, pokud by byl Weasley mrtvý. "Ještě se perou?"
Rychle přikývl, přikázal jí zůstat v místnosti a odspěchal chodbou pryč.
Vincent držel Weasleyho u stěny a bušil mu pěstmi do žaludku, zatímco Grangerová zadržovala Pottera a říkala hystericky, že bude všechno v pořádku, jen co najdou nějakého učitele.
"Vincente!," vyštěkl Draco a došel k nim. "Nech ho jít."
Vincet nebyl ve větším šoku než Weasley a jeho přátelé. Jeho svaly na rukou se reflexivně zatnuly. "Co?"
"Nech ho jít. Fakt, všude na podlaze je krev, není tak velký jako ty. Není to fér. Nech ho jít."
"Malfoyi," začala Grangerová a vypadala dost rozčileně. Neměl na ni čas a zle se na ni podíval, z čehož pochopila, že má sklapnout a také tak učinila. Potter byl tiše a sledoval ho.
"Nech Weasleyho jít, nic ti neudělal," řekl Draco klidným hlasem, ve kterém byla slyšet zloba.
"Mluvil s - ," začal Vincent.
"Nech ho jít."
Vincent ho nechal jít a Weasley se zhroutil v krvavou hromádku. "Dobře," řekl zarputile. "Cokoli řekneš, Malfoyi." Odkráčel do společenské místnosti a Draco sledoval, jak odchází, než se s povzdechem opět otočil k Weasleymu.
Grangerová a Potter teď u něj byli a snažili se mu pomoct posadit se. Draco měl podezření, že má pár zlomených kostí, nebo aspoň nalomených žeber, protože nesrozumitelně sténal a nebyl schopen se pohnout.
Grangerové se podařilo ho vytáhnout do sedící pozice a Weasley zalapal bolestí po dechu. Hned nato ztratil vědomí.
"Půjdu a seženu profesora," zašeptala Hermiona nezvykle zastřeným hlasem. "Krvácí."
"Není třeba," řekl rychle Draco. Poslední věc, kterou by si přál, byla ztratit body za takovou rvačku. "Bude v pohodě."
Grangerová se nad ním ochranitelsky sklonila. "Ty se ho nedotkneš," zasyčela. "Jak můžeme vědět, že se ho prostě nechystáš zabít?"
Draco se pousmál. "Budeš mi muset prostě věřit."
Podíval se na Pottera s výzvou v očích a čekal, co řekne. Potter přikývl a Draco se zakřenil. Nečekal na povolení, jen na uznání.
Klekl si vedle Weasleyho a předvedl několik složitých léčivých kouzel, která se naučil v létě. Weasleyho oči se o chvíli později otevřely, přemýšlivě se zúžily a potom Weasley zasténal.
"Srazil mě vlak, že jo?," zeptal se.
"Tak trochu," řekl Potter. "Jsi v pořádku?"
"Trochu se cítím ztuhle, ale nic už nemám zlomeného."
"Měli bychom tě radši dostat na kolej," rozhodla Grangerová. Vzala ho za ruku a pomohla mu vstát. "Jsi si jistý, že nepotřebuješ zajít za Madam Pomfreyovou?"
Otráveně se na ni podíval. Pokrčila rameny a vedla ho chodbou pryč. Potter se otočil, aby je následoval.
"Pottere," zavolal Draco a Harry se nervózně otočil.
"Nedělej už nic tak pitomýho, jo?," řekl Draco unaveně. "Počkej, až přijdu s plánem."
Potter pokrčil rameny. "Nevěděl jsem, že je Crabbe tak naštvanej."
"Já zvládnu Vincenta. Ty prostě nic nedělej, dokud nevymyslím plán."
Potter se trochu nakřivo usmál, což Draca vyděsilo a zašklebil se. "Díky. Žes mu pomohl. Fakt byl zraněný."
Draco nebyl zvyklý na vděčnost od Pottera a pokrčil rameny. "Nechtěl jsem ztratit body."
Potter vypadal zvláštně zklamaně. "No, jak chceš. A - gratuluju. Dneska jsme si dobře zahráli, ne?"
"Asi ne." Potterovi se zjevně nechtělo se připojit ke svým přátelům, kteří si na odchodu šeptali, a Draco byl zvědavý, proč. Harry se pořád ohlížel přes rameno a snažil se něco říct. Bylo to docela roztomilé.
Roztomilé? Rozhodně ne! "Běž dohnat své kamarádíčky, Pottere," zasykl Draco. "Už odcházejí."
"Počkej. Drac - teda, Malfoyi."
Draco tázavě zvedl obočí a zkřížil ruce na prsou. "Co?"
Jednu nekonečnou sekundu studovali jeden druhého a Draco čekal, co Potter řekne, a díval se, jak se o to marně pokouší. Celá situace byla dost trapná. Koneckonců, potřebovali si říct tolik věcí, že žádný z nic nevěděl, odkud začít.
Potter si povzdechl. "Nic."
"Tak jo."
Znovu se podívali jeden na druhého, Potter nervózní a Draco zmatený, proč jsou věci mezi nimi tak trapné (proč nemohl prostě říct něco sarkastického jako vždycky a odejít?). Potter si olízl rty a Draco trochu povyskočil. Ke své vlastní hrůze se červenal. "Nedělej to!"
"Co?," zeptal se zmateně Potter.
Draco se otočil pryč, prohrábl si rukou vlasy a zamračil se.
"Nic. Prostě nic." Odspěchal pryč, než mohl Potter cokoliv říci. Cestou vyčistil krev z podlahy pomocí kouzla, které ho naučila jeho matka.
Komentáře
Přehled komentářů
Nezapomněla, momentálně je problém u bety: nedokážu ji přimět, aby sem dala obetované příspěvky. Jestli mi chce někdo jiný dělat betu, hlašte se prosím.
:-)
(Silwia, 31. 5. 2009 0:52)Gratuluji k maturitě :-)) A na pokračování se moc těším:-))
Comeback
(skydiver_tf, 30. 5. 2009 15:53)
Zdravím všechny, kteří na tyto stránky ještě chodí! Maturity jsou úspěšně za námi a v nejbližší době sem přibude další kapitola.
Mějte se!
Chjo...
(Silwia, 24. 5. 2009 14:17)Už aby bylo po maturitách, to čekání je k nevydržení :-))
Omluva
(skydiver_tf, 12. 5. 2009 19:58)
Cítím se trochu provinile, že vůbec nepřispíváme...nicméně za týden to bude za námi a pak doufám najedeme na pravidelnější rytmus...
Mějte se!
***
(Niki, 26. 4. 2009 1:53)Díky za novou kapitolu, teď jsem si teprve všimla, že jsou docela dlouhé, klobouk dolů před tak rychlým překladem...
:-)
(Sylwia, 21. 4. 2009 15:04)Severus to vyrušování v hodině vyřešil opravdu zmijozelsky :-)) Krásná kapitola, díky. A k maturitám budeme držet palce tobě i betě :-))
Silwia
(skydiver_tf, 4. 7. 2009 21:51)